> # Nestalo se to taky u vás?
>
> # Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po
> # každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle.
> # Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě
> # nevyzuje.
> # Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi
> manžel
> # oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po
> # poledni zastaví jeho šéf.
> # ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v
> # pořádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to
> #
> # pedant a neodpustí žádnou chybu.
> # A taky jsem se chtěla vytáhnout.
> #
> # Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela
> # voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci.
> # Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních
> # sesličkách vypadaly jako andílci.
> # Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly
> # hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků
> # dožadovat svého papůůů.
> #
> # Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom
>
> # se ozval u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela
> # dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a
> # uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu."
> # Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když
> # mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích.
> # Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní,
> # jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela."
> #
> # Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako
>
> # rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a
> # doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu
> # jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím
> # ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal. Já byla tak vystresovaná ze
> # šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a
> # dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf
> # tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli
> # vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli,
> # kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla
> # nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě
> # zírat na stůl před šéfa.
> #
> # Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na
>
> # něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené
> # knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve
> # svých stoličkách.
> # Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji
> # rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak
> # rozchechtal, až mu tekly slzy.
> # Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou
> # porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu "šlichtu"
> # snědl a ještě zdvořile poděkoval.
> #
> # Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já
> # mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu
> # a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený
> # důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním
> # úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
> # Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech
> # stavbách v širokém okolí.
> #
> # Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než
> # stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale
> # vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se
> # všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale
> # Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
> # Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání -
> # asi abych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci -
> # nejspíš abych si příborem neublížil - a vrcholem všeho byl umělý
> # talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že
> # dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i
> # nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych
> # dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až
> # půjdete k Martinovi!
> # Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
> #
> # Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali -
> # neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele,
> # chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by
> # nebylo? A už od dveří řvali:
> # "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
> #
> # Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.