Board pro jakýkoliv druh diskuse. Bez sprostých slov, prosím.
Zoznam diskusných klubov
Nie je vám dovolené písať správy do tohto klubu. Minimálna úroveň členstva vyžadovaná na písanie v tomto klube je Brain jazdec.
bambulka: "polní miska", většinou hliníková, se sklápěcím držadlem, bývá jedna menší uvnitř druhé větší a nahoře víčko, na který se zaklapne držadlo té větší vnější misky :o)))
Když si s tím deš pro objed, tak do menší si vem polívku, do větší druhý jídlo a můžeš mít u té větší na držadle nacvaknutý to víčko, kam si necháš naložit salát ;o)
ve¾mi dobré. nie je to akčné ako first part, ale very good. som strávil pri tom v pokoji papanicu.
pochodi to, čo si pochodil, to je asi snom väčšiny ¾udí a je dobré, že si sa s tým podelil
Maxxina: Aspon to rozdel do nekolika mensich prispevku, jinak te majitele modemu sezerou a jeste predtim me. Navrhuju ten prispevek smazat a postupne pridavat po kouskach na pokracovani.
<2 dějství se otvírá . Po cestě tam zákonitě musí následovat cesta zpět .
16. Září 2003.
Ahh, poslední hodiny v Yellowstonu pro tebe, Ondro . Těch 11 týdnů zde uběhlo jako voda , co myslíš ? Ale jak se říká , všechno co má začátek , musí mít i konec. Upřímně říkám , z Mammothu se mi nechce. Nechci se mi opouštět nejlepší skupinu lidí , co jsem potkal ve svém životě . Místo , kde jsem strávil nejlepší týdny svého krátkého života . Kde jediným pro mne problémem bylo v práci občas flákající se board ( Zdravím Pavola a Petera ) a tím na koho samozřejmě byli nakvašeni lidé byl runner ( já ) . A nepracovní problém byl : nestřetnout se se vzteklým elkem v říji . Souzněl jsem s tímto místem . V pravdě , je to místo kde není nic a zároveň je tam vše .
Poslední hodiny se mi nějak nechtělo spát a tak jsem mastil karty ( i pivo se chtělo pít , ale ten věk 21-cet . Ach ty USA, ale jednou jsem neodolal a to 8 dolarové plzeňské od Michala nebylo špatné , hehehe J ) Okolo třetí ráno , jsem si řekl , že už by bylo docela vhodné začít balit , když mám okolo 10-té odvoz . Díky bohu , že Méïa má tvrdé spaní a nevadilo mu světlo a rachot co jsem dělal při balení , aneb skončil jsem o půl sedmé ráno . Když se tři měsíce nerovnají krámy , ono to pak chvíli trvá , než se to přerovná .
Zašel jsem na snídani se rozloučit s lidmi , odepsal jsem se z pokoje , nahodil věci na korbu Alexova auta a nabrali jsme kurz do Bozemanu na Greyhound (autobus) , který mě odveze do Salt Lake city . Čao Yellowstone . Věz jednu věc : JÁ SE VRATÍM . V Bozemanu jsem řekl adios Alexovi a on odfičel zpátky do Mammothu .
V tu jsem si uvědomil , že jsem v tom zase , stejná situace jako před pár týdny v Praze . Znovu na začátku . A tentokrát žádné Čechy nebo Slováky nepotkám . Nejbližší až Katku s Janou ( kteří odjeli den přede mnou ještě s Beatou a Michalem ) 25–tého večer v Las Vegas na letišti co jsme si pak domluvili společný výlet do Washingtonu a New Yorku .
Je chvíle před obědem , bus jede před pátou ( denně jedou 4 autobusy na východ , 4 autobusy na západ. Tomu říkám “provoz“ ! ) Razím na poštu se zbavit plakátů co jsem si koupil v Yellowstonu a Tetonu a co čert nechtěl ( v mém případě , ale kdo ví ) jsem v jednom obchůdku narazil na dva Čechy a ještě pracanty z Old Faithfulu . Strávil jsem s nimi v družném hovoru okolo hodiny a pak jsem děkoval všem čertům, kteří mi připravili „zajímavou“ cestu z Prahy . Poděkoval jsem jim , že ta cesta byla jaká byla . Kluci byli celkem dost zklamaní , komunita lidí - že byli o ničem , práce - že byla o ničem . Jediné , co je trochu uspokojilo , byla příroda. No díky bohu za Mammoth .
Na poště jsem koupil tubu, nadepsal a poslal. Chlápek za pultem se mne zeptal , jak rychle to chci poslat. Já na to : „Nespěchá to.“ Když jsem odcházel , jen tak ze srandy jsem se ho zeptal, kdy to budu mít. Odpověï mě překvapila : „Na vánoce.“ !?!?!? Tak to tedy ne !!! FASTER FASTER . Po menší úpravě spěšnosti jsem dostal informaci, že zásilka dorazí za 2 týdny . Došla za 3 . J
Následujících pár hodin jsem zabil touláním se po Bozemanu , abych si natrénoval chození, které mě teï ve velké míře čeká. Odpoledne postoupilo, já se zvedl od hovění v parčíku a vydal se na bus. Kde se vzal, tu se vzal .Já nasedl a zvedl jsem kotvy směr Butte a dále Salt Lake City ( SLC ). Využil jsem varování , že v Greyhoundu bývá zima jako v mrazáku a tak jsem se oblékl jako kdybych měl vyrazit na severní pól. A dobře jsem udělal. Bylo mi tak akorát fajn. Hodinku co jsme jeli do Butte jsem podřimoval. Neprospaná noc trochu unaví, pokud to nevíte. Přesedám na bus do SLC a dostávám zajímavou společnost , skoro půlka autobusu je tvořena skupinou Mexičanů . A ti hned rozjíždějí noční párty trvající celou cestu do SLC. Zpívaly pěkně, ale trochu hlučně. Né-že by to nebylo chvíli fajn poslouchat, nové zážitky jsou nové zážitky, ale celých 12 hodin ? Co je moc to je moc . A říci jim nic nešlo . Bylo jich přímo mnoho.A Ondra se nesere do velkých zlých ošklivých lidí. Má přece rozum , ne ?
Za zvuků veselice mám aspoň čas hodnotit. A co ze mne vyšlo, mě celkem vyděsilo. Necítil jsem lautr nic. Žádná rezonační ozvěna na slova Mammoth , Yellowstone , před pár dny podniknutý 2 denní výlet na Electric peak . Prostě nic , vůbec nic. Jakožto , že ze mne občas vyčíst nějaké emoce dá celkem fušku, ne nadarmo mě nazval jeden kamarád bez-emočním, ale u mne to vře uvnitř . A teï nic , mrtvo , pusto .
A Méïo . Měl jsi obavu co se mnou bude dělat , že budu sám a bez češtiny ? V pravdě , už mi to začalo lézt na mozek a začal jsem slyšet češtinu všude J
17. září .
Člověk by nevěřil , jak rychle může uběhnout takřka 12 hodinová cesta. Počkat, my jsme tu o půl hodiny dřív, než jsme měli podle jízdního řádu? WOW. České dráhy a autobusy : Vezměte si z toho příklad! Tak jsem v Salt Lake , olympijské město, co uděláme s 12 hodinami co máme ? Tak vzhůru do města , ne ? Jenže po 11 týdnech v „pustině“ dostává můj orientační smysl na frak. Trochu se zorientovat mi pomáhá jeden mormonský duchovní, s kterým jsem se docela zakecal. A hodina byla najednou pryč , ale o dost informací o SLC jsem byl bohatší. Mířím na stadión a při tom pozoruji probouzející se město a študáky mířící do škol. Muhehe. Já se tu flákám a sám bych měl být ve škole.Ale ten pohled na jiné jdoucí do školy je super, to se musí nechat .
Stadión je zavřený, na co jsi myslel Ondro? Je teprve půl osmé. To jsi čekal , že otevřou na tvůj povel ? Aspoň si fotím olympijskou pochodeň a stadiónek a s tím , že se ještě vrátím si to hasím ke kapitolu. Poblíž mormonského templu zažívám menší překvapení. Okolo mne jelo auto. Jo , to by zase nebylo tak překvapující , ono jich jelo kolem mne hodně , ale tohle bylo speciální . Holky housekeeperky . Zachránkyně mojí peněženky Jana sedící vzadu a Ivana sedící na místě spolujezdce. Zahučeli „Nazdar Ondro“ a hasili si to dále do LA . Udělalo mi to radost . U capitolu mě přepadla melancholická chvilka , jdu po stopách kamarádů Tomáše a Marka. Díky chlapi, dost velkou měrou se podílíte na tom , že jsem teï tady.Ach, ty vaše propagandistické maily co jste mi poslali. J Dělám si pár fotek kapitolu a courám se chvíli kolem a konsternovaně hledím na ty, jak se mi dostalo upozornění obyčejné baráčky . Spíš luxusní baráčky a luxus je ještě slabé slovo. Vracím se na stadion a dostávám se dovnitř. Shlédnu si představení o olympiádě podkreslené hudbou mého oblíbeného filmového skladatele Johna Williamse a zahřeje mne u srdce pohled na Alešův skok. Strávil jsem chvíli vzpomínáním, ale je čas zaměřit pozornost na hlavní cíl proč jsem v SLC . Mormonský chrám.
Když se procházím okolo chrámu, zjišuji, že je nějak zavřeno. Chci se dostat k varhanám, které jsem viděl na snímkách a tak kroužím kolem jako sup a čekám jestli se náhodou neotevře nějaká cesta, kterou bych mohl využít. A štěstí se na mne usměje. Kde se vzali , tu se vzali , objevila se skupina Němců a dveře se odemkli a tak se „nenápadně“ připařuji ke skupině. Dostává se nám menšího představení, nebo jeden duchovní nám hraje na varhany. A pane JO, ten zvuk je monumentální . Před tím, než začal hrát, nám předvedl akustiku budovy. Od místa kde stál ke dveřím u kterých jsem byl já, to je přes 50 metrů a on pustil špendlík na zem. A DOOPRAVDY jsem ten špendlík slyšel dopadnout na zem. Je mi líto, že není nějaká mše, protože se zpěvem ( kde je až 300 zpívajících lidí ) to musí být docela nářez. Asi bych pochopil pojem náboženská extáze J
Po prohlídce chrámu jsem se začal toulat SLC, neb mi zbývalo ještě pár hodin. Při toulání ve mne stále více rostl pocit, až moc velkého poklidu města. Takřka 2 milionové město a já si připadám jako na vesnici. A málem mě pomalu trefí šlak z přechodů pro chodce. Proč to ? U každého přechodu hraje zvonkohra , aby nevidomí slyšeli, kdy v poklidu mohou přejít silnici. Ty melodie jsou takové vtíravé a za chvíli vám začnou hrát v hlavě dokola a dokola a je to na zbláznění . Pryč , pryč , pryč odsud nebo se zblázním. Autobus mi stejně jede za chvilku , tak co ? Na autobusáku je nějak rušno a tak chodím okolo abych zabil poslední půl hodinku , když tu najednou slyším češtinu . Čeština ? Už zase mě šálí sluch ? Tentokrát ne, ale abych si byl úplně jistý , tak se za dvojící kluků chvíli plížím. A je to tak. Češi z LA na cestě na sever, kde si chtějí projet pár parků . Poslední chvíle v SLC strávím v rozhovoru s nimi , ale autobus nečeká . Je 6 odpoledne a před sebou mám 14.5 hodinovou jízdu do San Francisca .
18. Září
Kolem půlnoci .
Hmm tak to zas tak vypadá , že se zase nevyspím . Co se zase děje ? ÁÁÁ, jenom malá párty. Dnes ne ve stylu Mexika, ale karibské oblasti. Opět . Né-že by to nebylo špatné, ale celou noc to nemusím !!!
Ráno – Aleluja!! San Francisco (SF) . Vítáš mne v ranním světle a já na tebe mžourám, až to pěkné není. Ano party trvala celou jízdu. Jsem grogy, 3 noci skoro bez odpočinku pro mne nejsou tím pravým ořechovým. Ale frisko vypadá slibně, nedokážu říci proč. Že by to bylo tím ranním úsvitem? Čert ví , ač unaven mám dobrou náladu. Volám na čísla hostelů, co jsem si našel v Yellowstonu a na druhý pokus mám úspěch, volno . Super . Ale kde to vlastně je ? Seženu si mapu a zjišuji , že je to jen pár bloků ode mne a tak jdu pěšky .
Toho dne jsem byl blízko zjištění , že jsem ještě větší blbec , než jsem si kdy pomyslel. Ondro , copak nevíš , že pro tebe není nikdy lehká cesta? Přímo by to pravda, bylo jen pár bloků, ale samozřejmě, že po kousku cesty zjišuješ, že je cesta rozkopána a ty musíš jít cestou necestou a tak jsi v hostelu až za 2 hodiny. Nemohl sis sakra vzít taxíka nebo autobus ? Jsem fyzicky na šrot. Ó, děkuji ti můj milý přes 20-ti kilogramový kufře. A 6-ti kilová taško , neboj, ani na tebe jsem nezapomněl. Hezky jste si se mnou zacvičili. Musím dodat, že ulička , kde je hostel je zajímavá.Vypadá přesně jak z těch filmů, odkud se vynořují vrazi, násilnící nebo lupiči . Jak je vám každému libo. Ač se blížilo poledne , temnota v ní nebyla zrovna malá. Ufff, vzhůru do ní . Po ubytování padám do postele , že si na chvíli zdřímnu a pak se vydám na první průzkum města .
Probouzím se pinklý, to má tradiční zmatenost, když usnu v průběhu dne. Zmatenost ale narůstá , když vidím, že do okna dopadají stíny. Stmívá se ? Nebo rozednívá ? To jsem spal tak dlouho ?!? Jelikož cestuji bez hodinek a na pokoji se mnou nikdo další nebyl, vylézám na chodbu zjistit kolik je hodin . Ptám se jednoho těžkotonážního Amíka : „Kolik je ? Seven !“ Trošku ho překvapuji , když se ptám jestli AM nebo PM. Určitě s myšlenkami, co je to za vola odpovídá, že PM . Jen tak ze srandy se mám ještě chu zeptat, jakej je den, ale nechávám toho , určitě by si myslel , že jsem nějakej sjetej a to mi za to nestojí.
Večer se nu nějak nikam nechce a tak se jdu aspoň trochu nadlábnout. Při menší véče se po 11! týdnech kouknu na telku . Po fascinaci televizí ( ach, ty malá mrško , dokážeš upoutat pozornost , ne že né ) to pro dnešek balím a jdu si dát další spánek a jsem zítra čilý. Tumi , ptal ses mne, co budu dělat 3 dny ve frisku . Tady máš odpověï , první den jsem prospal J
19 září .
Probouzím se čilý jako rybka , aneb co dokáže s člověkem udělat 16 hodin spánku . Házím si přes rameno brašnu s foákem , mapkou, gablíkem a vyrážím vstříc ulicím SF . Kam půjdeme Ondro ? Času dost , tak co třeba rovnou za nosem ? Pod nos se mi připlete radnice. Hodně velká a hodně krásná budovička mi rozhodně stojí za snímek. V krásném úplně bezmračném počasí , ( takhle jsem si tě představoval, Californie ) nabírám kurz na „menší“ kopec, jelikož se chci trochu rozhlédnout po městě. Caramba, to jsou ale strmý kopce . Přestávám se divit, že auta z těch filmů, co jsem viděl, plachtí vzduchem jedna radost. Radost do nich jít pěšky, to ale není. Ach, to je rozhled , Alcatraze v dálce, přitahuješ mé pohledy, však já se na tebe brzy podívám důkladněji . V průčelí jednoho domu na mne najednou vykoukne palma. Má první palma, hned jsem si ji musel vyfotit. Nyní kroky mé vedou okolo Grace katedrály.Vstoupím do této majestátné budovy a chvíli v ní spočívám. Nevím proč, ale má roztržitost mizí v těchto místech a zaplavuje mne vnitřní klid . Skáču na autobus , který mě veze ke Golden Gate parku . Po chvíli opouštíme obchodněji zaměřenou část města a dostáváme se do rezidentální části a já se nestačím vynadívat. Baráčky známé z filmů „nalepené“ takřka na sobě. Objevují se normální baráčky s rozmanitými sytými barvami, skoro to vypadá až kýčovitými, ale to opravdu jenom vypadá. Je to nádherné. Kontrast proti české šedi a vybledlým barvám je OBROVSKÝ. Vplouvám do parku a aby byla má radost po vidění palem ukojena, natrefuji rovnou na palmovou školku. Za malou chvíli vylézám na maličký kopeček a má sáňka padá až k zemi . Prostranství přes 40 metrů široké a táhnoucí se až k obzoru. „Spousta“ lidí piknikujících , hrajících si , blbnoucích, mi prostě nějak učaruje. Utábořím se u jednoho velkého stromu, uvelebím se, vytáhnu sváču a v poklidu pozoruji cvrlikot lidí. Krásné sluneční odpoledne v SF. Můžu chtít něco víc? Po takřka hodině se zvedám, ( mezitím jsem si skvěle pokecal s párem japonských turistů ) jen abych narazil na dětské prolézačky a skluzavky. Co myslíte odolal Ondra ? Samozřejmě , že ne J .Vyřádil jsem se do sytosti. Idyla pokračuje dál a já přicházím k jezírku kde zálibně pozoruji jak si kupa dětí , otců a dědečků pouští lodě a závodí kdo bude rychlejší.
Začínám směřovat ke Golden Gatu (GG). Přecházím několik nekonečných ulic táhnoucích se až k obzoru (( kde bydlíš? Na druhém konci ulice ( zapomeňte , že jste v Čechách nebo na Slovensku , kde vzdálenost by byla max. pár desítek nebo stovek metrů. Když jste v Americe, uvažujte v řádech kilometrů )) . Vcházím do dalšího parčíku a jsem překvapen , že tady moc lidí není. V dálce nějací jsou, ale co to táhaj přes ramena? Dojdu k pár stromům a spatřím divná vozítka jezdící po trávě. Zastavuji se a zaostřuji , abych poznal co to je. Najednou v místě , kde bych zrovna byl , kdybych nezastavil , prosviští golfový míček ! Sakra práce, málem jsem to koupil . Otřes mozku v SF? Heh, to bych asi 25-tého ve Vegas nebyl a Katka s Janou by se asi parádně divily, kde že se to vlastně flákám. Za menšího řevu od golfisty , co mě málem sestřelil, v trysku opouštím golfové hřiště.A ne, neprášilo se za mnou. Dostávám se na menší vyhlídku a GG se mi ukazuje v celé své kráse.Probouzí se ve mne pocit absolutního nevěřícna. Já 20-letej klučina si jen tak trajdám v USA po městech, jako by to bylo úplně normální. Vždy to není normální!! Ještě v loni na jaře by mě to vůbec nenapadlo. Ano, byl to jeden z mých šílených snů, ale že se tak brzo splní? Dostávám se do nějaké nóbl čtvri. Tady platí přísloví, můj dům, můj hrad. Né-že by byli příliš okázalé, ale prostě a jednoduše jsou super.Dostávám se na pláž a trochu se divím, že v takovém horku jaké je, je tu tak málo lidí . Za chvíli pochopím proč . Smočím nožku v Pacifiku a hned jsem z ní pryč. Ta voda je Ledová.Bože, jak se v tomhle mohou ti lidi koupat, blázni jedni. Přes jeden lesík vylézám stráň a malý kousíček po silnici a přede mnou se v celé své majestátnosti zjevuje GG.
Bože, ten je ale velkej. Procházím okolo jednoho spojovacího kabelu, na kterém se nacházejí informace o GG. Tuto fotku má asi každý, kdo tu byl. Jdu se projít po mostě , to patří k nutnosti. Kdo byl v SF a neprošel se nebo nepřejel GG jako by tu vůbec nebyl.Co jsem nečekal, že tu bude taková kosa. Brrr, zoubky mě drkotají díky hodně studenému větříku, co tu fičí ( oblečte se trochu víc, až na most vyrazíte ). U jednoho pilíře si chci udělat speciální fotečku. Terorista Ondřej klade bombu na GG. Ale jak na to ? Někdo mě musí cvaknout a tak koukám na procházející lidi a vybírám vhodného člověka, aby mě případně někdo nepráskl a nezavolal na 911, že je tu Al-Kaida. Vybral jsem si asi až 15 člověka , ale výsledná fotka stojí za to J .
Vracím se zpět a přemýšlím, kam mám ještě jít. Na tu es-íčkovou ulici Ondro. Jo , ale jak se jmenuje ? Ptám se lidí o pomoc a po chvíli jsem zase o něco chytřejší. Lombard street . Skáču na autobus ( na informačních cedulích nemají kdy, ale kolikrát za hodinu jezdí ). Razím si to pozdně odpoledním SF. Vyskakuji kousek od S uličky ( to je také zajímavé, když chcete řidiči říci, že chcete na další zastávce vystoupit, zataháte za provázek, který se vine u okna a ten pak rozsvítí panel u řidiče. Vymakané ne ? ) Můj pohled spočívá na S uličce. Jak tohle může projet auto? Pomalu Ondro, pomalu. Kolem mne prodrnčí klasická SF tramvaj, zejtra se na tobě svezu, bejby. Scházím si květinovou uličku a koukám jak pár aut si sjíždí uličku.
Jelikož se stmívá , říkám si , pro dnešek už toho bylo dost, zpátky do hostelu . No, hned jsem tam nebyl . Nejdřív jsem prošel kolem japonské restaurace, ta vůně, mňam. Po chvíli kolem čínské, začali mě nabíhat slinové žlázy. A když jsem prošel kolem thajské, už nešlo odolat . Za 7$ jsem se nadlábl nejlépe za celou dobu, co jsem v USA. Odvalil jsem se do hostelu. Před svým pokojem narážím na 4-ci Čechů a Slováků, kteří zrovna dorazili do friska a tak se dělíme o zážitky z pobytu v USA a že je o čem povídat. S vědomím , že lepší den se už asi nenaskytne ( i když , kdo ví? ) jdu spát .
20. Září
Poslední den ve frisku . Nějak se mi odsud ani nechce. Zvedej se Ondro , ještě máš hodně věcí co si chceš prohlédnout. Hybaj , Hybaj !!! První z mých cílu je svézt se tradiční SF tramvají.Vystojím si dlouhou frontu, kterou si zpestřuji pohledem na stepujícího a akrobatické kousky provádějícího černocha. A že to sakra umí chlapec. Chvíli pozoruji tramvaje. Přijedou na dřevěné kolo, ale odtud se nemohou vydat na správnou kolej . Tak dva chlapy s kolem otočí ( i s tramvají na ní !!! ) a tím se dostane na správnou kolej a může drandat dál. A už jedu i já. Další z mých malých snů se plní. Efektivnější na tom je, že se mi poštěstilo sedět venku a tak můžu vychutnávat výhled. Vyskakuji ( ne, za jízdy ne, mám se ještě trošku rád ) kousek od Fisherman Wharf a mířím na ní. Nechávám se unášet davem a pozoruji malíře jak kreslí lidi, někteří normálně , jiní zase v komiksové podobě. Malé obchůdky prodávající vše možné, obchod s čokoládou, nechám si zajít chu ( světe div se ).Otvírá se pohled na doky, lodě, plachetnice . Všechno vypadá tak poklidně. Jdu si koupit lístek na Alcatraz . Arrrrghh . Vyprodáno na dnešek i zítřek ? Ach, tak tohle je kudla do zad. No , ber to z té lepší stránky Ondro , aspoň máš důvod se sem někdy vrátit. Chvíli jsem sice trochu naštvaný, ale co se dá dělat. Toulám se po „pierech“ a chvíli se bavím tím, že volám pár kamarádům do česka, překvapení v telefonech v podobě dlouhého ticha jsou super J . U „námořnického“ doku „parkuje“ ponorka a nákladní loï aktivní za druhé světové války s možností prohlídky . Neodolám a prohlédnu si ponorku . Uff je dosti klaustrofobická a velmi těsná pro 80 lidí.Na ponorce bych teda nechtěl makat .
Toulám se po okolních čtvrtích, ještě jednou si zajdu na Lombard Street . Čas ale plyne a já budu muset pomalu zpátky. Zpátky se efektně odvezu tramvají, kde potkávám 2 Čechy a tak mám zase příležitost pokecat chvíli v češtině. V hostelu si beru věci a nabírám kurz na autobusák. Ó kufříčku můj těžký a taško nelehká, dnes vám příležitost zacvičit se mnou nedám , na to zapomeňte !! Skáču na autobus , který mě vyhodí na nádraží.
Je tu nějak temno, proč tu tolik světel nesvítí? Trochu na mne vrčí malý policajt, jak je možné, že nemám zvážený a označený kufr s taškou. Chybu hned napravuji, aneb jsem na to nějak zapomněl, nebo mě lákalo hned si jít sednout. Sedám si a čekám na bus. Nikde nikdo, ale to netrvá dlouho. Najednou se objevuje velká skupina Mexičanů , kteří si sedají vedle mne . 2 nalevo ode mne , 2 napravo ode mne, 5 naproti mně a 5 za mnou.V té celkem velké tmě se jako jediná bílá tvář začínám cítit poněkud nejistě. Otáčím hlavou a v duchu volám : „ Můj malý, milý, protivný policisto, kdepak jsi ?“ Když nepřichází , přitahuji si k sobě blíž kufr a tašku , na sucho polykám a s určitými nejasnými obavami se děsím co bude dál .
Ale vše končí dobře, jinak bych se tu s vámi nedělil o tento příběh J . Nakonec se z toho vyklubalo, že velmi početná rodinka se přišla rozloučit s dcerou , která jede do LA. Aspoň že tak, ty pocity co jsem měl moc fajnové nebyli. Nasedám na bus s otázkou , kdopak uspořádá párty dneska.
21. Září .
Párty se nekoná, ale cesta bez problému není. Je krásná hodně teplá noc a abychom měli možnost si ji vychutnat, klimatizace v autobuse se odebrala do věčných loviš. Jelikož autobusy nemajíce okénka na otevření, tak za chvíli nám bylo festovně teplo . Jelikož byl každý oblečen jak na severní pól, následovala veselá svlékací scénka. Ještě za tmy vjíždím do LA Na autobusáku volám do 2 hostelů , co jsem si našel čísla předem , ale oba dva jsou plné. Kua, co teï ? Štěstí mne má asi rádo a tak narážím na tabuli s čísly hostelů. Hned u prvního mám kliku a je volno. A tak budu tábořit na Hollywood bulváru. Po menších tradičních klasických problémech v mém podání, se tam po hodině dostávám. Z prvního dojmu z LA jsem trochu zklamán, barevnost SF se nekoná. Po ubytování sebou plácám do postele a usínám, jelikož horko v autobuse mne nějak vysálo. Probouzím se v 9 a ptám se sám sebe co z načatým dnem. UNIVERSAL Studio !! To je můj cíl. Před vyražením k cíli si jdu dát menší spršku. Vstup do koupelky jsou lítačky. Rozrážím je a s pocitem , že vstupuji do Saloonu, vcházím dovnitř a rozhlížím se, jako kdyby odněkud mělo vyrazit nějaké nebezpečí. Směřuji do jedné sprchy , když mi najednou mozek řekne : „Stůj !“ Ptám se ho : „Co je ?“ Odpovídá : „Otoč se“ . Otáčím se a hledám co zaujalo jeho pozornost . Po malé chviličce to mám . Přes odraz zrcadla vidím Michala. Michal ?!?!?!?! Několik vteřin na něj upjatě civím a pak se začnu pochechtávat ( po silnicích okolo 2000 km od Yellowstonu, LA - mnoha milionové město s desítkami až stovkami ubytovacích kapacit a my se sejdeme na Hollywood bulváru, v menším hostelu, v koupelně , když si Michal čistí zuby. ) Tak tohle mi nikdo nikdy neuvěří. A pak že je svět velkej . Michal si mne zatím nevšiml a tak rychle přemýšlím , jak spáchat nějakou kulišárnu . Rychle mne jedna dětinská napadá a tak přicházím k vedlejšímu umyvadlu . Začnu si umývat ruce a jen tak vedle prohodím: „Čau.“ Muhehehehe , přál bych vám vidět Michalův výraz. Jak se říká, jsem poctěn výrazem za všechny prachy !!!! Hehehe . Michalovi chvíli trvá než nabude řeči, inu kdo by se tomu divil, že ? Poté mě poctí otázkou : „Co tu děláš ?“ Po mé odpovědi : „ No bydlím ne?“ ztrácí řeč podruhé J. Jen tak nevěřícně kroutí hlavou a po chvíli se začne smát. Chvíli porovnáváme pár-denní zážitky z cestování a pak Michal rozhoduje, že půjdeme překvapit holky. Před pokojem mi říká, a chvíli počkám. Vstupuje do pokoje, zahlaholí : „Koukejte holky, koho vám vedu“ . Vtrhávám do pokoje jako divoká voda a halekám : „Názdáááááár“ . Odpovědí je mi dlouhé, předlouhé ticho. Dlouze přebírají, jestli je nešálí zrak a jestli vidí , to co opravdu vidí .A taky, že vidí J
Chvíli jsme pokecali, ale každý máme svoje plány a já nabral kurz studia ( po menším infu , kde že to vlastně je a vybaven kupónem na $10 slevu). Svezu se metrem, poté se nechám unášet davem, který asi ví lépe než já , kde je Universal . Čekáme na takové malé zastávce a po maličké chvíli pro nás přijíždí tradiční průvodcovské vozítko ( určitě to znáte z filmů ), které nás odváží na kopec . Á, otáčející se planetka se znakem studií . Drobet mne vyráží dech cena vstupného. 40-80 dolarů podle druhu exklusivity. Váhám, co vybrat, když se ozve mé druhé já. S nímž svádím menší dialog. „Ondro , jak často budeš v Hollywoodu? No , mockrát asi ne. Tak co váháš , nebuï socka a aspoň jednou si zahraj na VIP-KA. Myslíš ? Nemysli a ber!!“ Uarghh . Plácám se přes kapsu a beru VIP lístek v celkové ceně 70 dolarů ( díky slevo ) a plním si další z malých snů ( že si jich ale plním,co ? ) .
Vstupuji dovnitř a nechávám se unášet vírem atrakcí a že jich tady není málo. Procházím kobkami a setkávám se s mumiemi. Postupuji opatrně , ale jedné těžké šokové situaci se nevyhnu. O chvíli později poprvé navštěvuji kino I-max a dopřávám si představení s velkým Arniem (Terminátor 2 :3D). A brrr , když se vám tekutá hlava T-1000 rozhlíží přímo před očima a volá John Connor, pocit to je poněkud děsivý. A když vás má brouček T – 1000000 tendenci nabodnout je to prostě pocit - fuj fuj fuj. Jízda Jurským parkem vám nabídne pohled na dinosaury. Občas až moc „detailní“ pohled , okořeněný na konci “nečekanou“ 27 metrovou skluzavkou. On o ní člověk ví , ale když se díváte T-rexovi přímo do chřtánu, tak na ni věřte–nevěřte zapomenete a pak najednou následuje rychlý propad a vy nestačíte ani vykviknout. Podnikám efektní honičku v návratu do budoucnosti, která mne zavede do mnoha netušených míst , abych zachránil naší přítomnost. Z této atrakce jsem měl jeden z největších prožitků, i když se to vezme , že to je jen vlastně natřásající se auto , ale projekce , která zahalí celý tvůj viditelný prostor, tě prostě maximálně vtáhne do děje . Zjistil jsem , co se stalo po skončení Shreka 1. Nový duel Shreka s lordem Farquadem , ( U vstupní brány je označen za nejšastnějšího totalitního diktátora, hehehe ) který je nyní v podobě ducha . Otestujete si , jak vypadá pravá honička na koních , aneb sedačky s vámi nadskakují v rytmu hopsání koně. Uvidíte, jak vypadá bitva z vodního světa plná pyrotechnických efektů. Na začátku před show je pár minutová část kdy se uvádí publikum do varu. Publikum sedí ve třech částech a postupně se přehlučují v různých melodiích . Skupina , která podle šéfa sekce hučí, haleká málo, dostane docela pořádný ohoz vodou. Než začne show, lidé v prvních řadách končí promáčení na durch. Zašel jsem jsi na muzikálově-rokově laděného Spidermana. Kvalitní akrobatistická show na lanech,to se musí nechat. A na závěr si dopřávám roztomilou show Animal planet live, kde cvičená zvířata všeho druhu předvádí různá veselá čísla. V 6 večer se brány Universalu zavírají a tak musím chtě nechtě jít. Každý si tu najde co ho zaujme, ale chce si na to vyhradit celý den. Otvírá se v 9, já přišel v 11 a celé jsem to rozhodně neproběhl. Spokojený jsem ale maximálně, nebo takhle si představuji, jak má vypadat zábava v Hollywoodu. Mířím do hostelu, ale předtím si dávám ještě menší procházku po hvězdném chodníku. Koupím si pizzu a pak se definitivně vracím na hostel . Chvíli si odpočinu a pak se jdu podívat do společenské místnosti . Hned jak vejdu , slyším a posléze i vidím, jak o patro výš telefonují dvě Slovenky domů. Jdu je pozdravit, klábosíme chvíli a na konci se mne ptají , jestli s nimi zítra nevyrazím na Malibu. Na pláže na Malibu ? Hmmm, jelikož na zítřek ještě nemám plány, s radostí souhlasím. Po domluvě , v kolik vyrazíme ( po snídani , nebudeme se přeci hnát , že ? ) se vracím do svého Tokijského pokoje ( za 72 hodin, co jsem byl v LA , jsem měl na pokoji 8 Japonců . Všichni z Tokia ) a jdu spát.
22. Září .
Ráno u snídaně natrefuji na Katku, od které se dozvídám, že zvedají kotvy směr Vegas. Pro jistotu si potvrzujeme náš setkávací termín , který je 25-tého v 20.00 ve Vegas na letišti. Při snídani se nedočkám očekávané společnosti, na které jsem se dohodl včera a tak jdu zjistit co se děje . No musel jsem je vytáhnout z postele, nebo ještě spali. No říkali jsme , že se nebudeme honit , ale zas takové nespěchání ? Jedem hromadnou dopravou a jelikož cestu neznám, nechávám vést holky. Mnohokrát přesedáme, takže pokud byste po mne chtěli , abych vám řekl, jak se dostanete na Malibu z Hollywood bulváru , ode mne se to teda rozhodně nedozvíte. Hvězdné Malibu . Tak tady bydlí ta velká spousta hvězd? No nedivím se , baráčky jsou tu velké a okázalé. Je tu klid a pohled na západ slunce do oceánu tu musí být super. U jednoho obchůdku, kam jsme skákli, potkáváme jedno hodně extravagantní auto. Jeho malby by byli ještě v pohodě, ale že u krajích střech měl připevněné zvířecí a lidské lebky, to bylo poněkud ………… divné . Na pláži si fotím záchranářské stanoviště s typickým autem u toho . Něco tomu ale chybí . Mitchiii , Pameeeelooo , kde jste ? J Utáboříme se kousek opodál a vládne těžká pohoda.Vždy není to pohoda, lehnout si na záda, ještě k tomu na Malibu? Vlnky velké, aneb právem je Malibu oblíbeným místem surfařů, je jich tu celá kupa. My jsme zatím zabraní do dlouhého rozhovoru o tom , co jsme kde v USA dělali a co už jsme viděli . Musím se přiznat k jedné věci. Nad jejich vyprávěním a fotkami z Havaje jsem nepokrytě slintal. A vyšlo je to na málo. Pracovali ve frisku , letenky si zařídili dlouze dopředu a když vyrazili na 5 dní , s ubytováním , jídlem a všem ostatním je to vyšlo jen na 500 dolarů . „Ondro , až budeš zase v Americe , tohle by stálo za hřích , nemyslíš ?“ ( telefon : „ Čau Ondro , odkud voláš ? Z Havaje. Cože? Ale to víš , tak si tady tak trajdám a je mi fajn.“ ) Párkrát si jdu i zaplavat , i když je to ledárna. Při druhém pokusu mě hodně popíchne jeden surfař ( ve vodě jsem tak postával a přemýšlel , jít či nejít ) , když se optal : „Co je ? Vždy je to teplý.“ Nechtějte slyšet , co jsem v duchu říkal na jeho hlavu. Jediné, co je publikovatelné je : „ S neoprénem se ti to surfuje, co ?“ Po 5 hodinách příjemného válení se zvedáme , že se půjdeme ještě podívat na Venice beach . Dáme si malou procházku po ní , prohlížíme si malé obchůdky , ale po chvíli se začne kazit počasí a tak to balíme a vracíme se do hostelu . Chvíli si odpočinu a pak razím do společenské místnosti , poněvadž jsem včera viděl ukázku na Armageddon a chci se trochu pocvičit v angličtině . Ale nějak ten kanál nemohu najít , přecvakávám , přecvakávám a nic . Za chvílí se sám sebe ptám : „Kolik vlastně můžu naladit programů ? A tak začínám počítat : 1,2,3,4,……. Po chvíli se ozve zavrčení z jedné pohovky a to na něčem nechám , že se chce na něco koukat. Když mu vysvětlím, o co mi jde , na chvíli se zamyslí a pak se přidává se k mému počítaní. Na konci počítáme takřka všichniJ
50….97…..186….280…357…..486……599…600 !! No pane jo , těch je . Ze 72 hodin co mám strávit v LA , jsem z toho jednu hodinu počítal, kolik má telka programů. Dobrá zábava, nemyslíte ? Chvíli se na něco koukám a pak jdu spát s otázkou, jak naložím s příštím dnem .
23 září.
Probouzím se poněkud přešlý mrazem . Náš pokoj má okno do ulice a ta žije celou noc a po tříměsíčním tichu na to nějak nejsem zvyklý. U snídaně potkávám společnice ze včerejška , se kterými se rozloučím , nebo jedou do Vegas. Jsem grogy a tak přemýšlím co se dnem. „Dám si delší procházku po bulváru a to bude stačit, ne ?“ Namířím si to do čínského divadla, co mám přes ulici, kde se dlouhá, předlouhá léta předávali Oscaři. Když si jím tak procházím, najednou vidím přes jeden průchod v dálce nápis Hollywood. Okamžitě mi v hlavě naskočí představa : fotka mne u nápisu Hollywood . Hmm. Ptám se sám sebe: „Jdeme? Jdeme.“ A tak jsem si vyrazil na menší procházku jen s foákem a s pár dolary v kapse. A tak jsem šel. Kudy to bylo? To nevím , prostě jsem šel , kam mne nohy nesli. Dostal jsem se do klidné lepší čtvrti na kopcích , kde byli pěkné vilky, klid, pohoda a perfektní rozhled na LA . Šinu se do kopců a najednou se dostávám do jedné slepé uličky . Zpátky se mi nechce a tak lezu po stráni výš, jen výš (až k nebesům).Po chvíli vylézám k oplocené vodní zásobárně. U ní jsou kamery, které si mne natáčí. Takže teï jsem určitě zaznamenaný v nějaké složce J Po malé pěšince jdu dál , která po chvíli končí a já se zjevuji u někoho na dvoře…… ?!?!? Jsem drobet zmaten kam jsem se to vlastně dostal . Rychle mizím , co kdyby se objevil majitel. Určitě by si myslel, že jsem tu chtěl něco šlohnout. A nevím proč, kde se vzala , tu se vzala představa, ( že na mne poštve dobrmana nebo velkou dogu) je nějaká velká ( ach, ty pitomé hollywoodské filmy J ). Přebíhám přes dvůr, otvírám vrátka a peláším co to jde. Po chvíli zpomalím a začnu si hvízdat . Prostě nenápadný jako sviňa J. Stoupám do dalších a dalších kopců ( vydal se na cestu přes sedmero kopců a sedmero řek ) a můj cíl je stále daleko, předaleko. Rezignuji na to, že bych došel až k nápisu. Dělám si snímek a vracím se zpět. Má touha po palmách se opět dostává uspokojení, celá palmová ulice mi dělá radost. Narážím na studio CBS. Ach, hned bych si zkusil Survivora ( Kdo přežije). Už jsem zase na bulváru a tak se procházím po chodníčku a je mi fajn . Skočil jsem na brzkou večeři , do toho mi svítí sluníčko a hezky hřeje, aneb podvečerní pohoda v Los Angeles. Utahaný se vracím na hostel. Objednávám si buzení na ráno abych nezaspal autobus, kterým pojedu do Vegas ( Jak se zpívá v písničce : Všichni už jsou v Mexiku… . Můžu říct : „Nejsou , všichni už jsou ve Vegas“ ) a jdu spinkat v době večerníčků .
24 září .
Jak to , když si objednám buzení, nebo někdy nařídím budíka , probudím se vždycky 5 minut předtím a nemám možnost si to vychutnat? Dávám si poslední LA snídani, odhlásím se a vracím se cestou, kterou jsem před 3 dny přišel. Na autobusáku přemýšlím nad tím, copak „veselého“ se stane dnes. Přede mnou je 6 hodinová jízda a já jsem připraven na vše. O to více jsem překvapen, když je všechno úplně v pohodě. Z cesty mne fascinuje jeden človíček, oblečeném v tom co nosí tibetští mniši. Co ten jede dělat do Vegas ? A k tomu mne zaujala jedna cedule s udáváním vzdáleností : Las Vegas 62, Salt Lake City 632. ( nezapomeňte , že je to v mílích lidičky ) Přirážím do Vegas a hned na první zastávce vystupuje „mnich“ , který hned mizí do kasina. Muhehe, nestačím se divit. JJ Na autobusáku narážím na ceduli s čísli hostelů a dneska mám úspěch hned na první pokus. Zapisuji se a vidím, že mé ubytko má i bazén. Jdu okolo něj do svého pokoje, když tu vidím na lehátkách svoji dámskou společnost z Malibu. Ani mě to nepřekvapuje . Začnu se usmívat , prohodím k nim : „Čau“ a jdu dál v klidu na pokoj. Jako by naražení na sebe o pár set kilometrů dál pro mne byla úplná klasika ( taky už je J ) . Za mnou se ozvalo jenom : „Ty vole“ , které jsem ignoroval. Utábořil jsem se na pokoji a vrátil jsem se k překvapeným holkám. Chvíli jsme poklábosili a dohodli jsme se, že vyrazíme společně na Strip ( hlavní promenáda ve Vegas ) po setmění. To se rozzáří všechny neony a Vegas dostane ten správný šmrnc.
Neony zaří a jsme u pyramidy v Luxoru . Pyramidy ? Luxor ? Kašlete na to , že tam v reálu žádné nejsou. Tady je cíl se bavit. „Jdem se bavit ? Jdem !“ Vítají nás egyptské sochy a nástěnné malby v neuvěřitelně fantastickém zpracovaní, aneb peníze jsou peníze . Pákové automaty , blackjack , rulety, všude kolem se hraje . A neustále je slyšet zvuk padajících mincí oznamujících výhru někoho na automatech. Začínám se cítit prostě skvěle , že by to byl ten 100 procentní čistý kyslík , co nám pouštějí ? Vyjíždíme o patro výš a já se nestačím divit. Pyramidy je „schodová“ a každý schod představuje jedno patro na ubytování hostů . Sakra práce, bydlet tak někdy ve špičce. Okolo Excalibru míříme k New Yorku. Několik minut zaujatě hledíme na Sochu svobody a horskou dráhu u něho. Poněvadž jsem ještě na žádné horské dráze nejel , začnu hecovat : „Jdem to zkusit, ne ?“ Po chvíli jednu ukecám a jdem na to . Na Manhattanský express. Jsme akční a tak si sedáme úplně dopředu . Když dostaneme „jednoduché“ jištění v podobě hodně vetchých tyčí tak nás to donutí na sebe se podívat a okomentovat to : „Tak to bude ostrá jízda“ . A už jedem , nejdřív je hodně dlouhej uzavřenej stoupající tunel. Když z něho vyjíždíme, děje se několik věcí naráz . Napravo ode mne se začne ozývat : „Já jsem tak blbá , já jsem tak blbá , že jsem se na to nechala ukecat.“ Já s vytřeštěním zrakem sleduji ten DÌSNÌ velkej propad co budeme sjíždět a už se neptám jestli jsem úplně blbej . Už to vím . Jsem a úplně. Začínám se smát, ale dosti hystericky. Dolůůůůůůů . Jízda expresem je o maximálním adrenalinu , velkém strachu a jednom těžkém šoku. Rozhodně to doporučuji zkusit. Vplouváme do MGM se trochu uklidnit, ale hlavně si trochu zahrát. Když už jsme ve Vegas , nezahrát si je hřích. Skončíme u „klasických“ pákových automatů. Musím dodat, že je to velmi návyková věc. Když člověk neustále slyší padající mince , tak mu to začne lézt na mozek a chce to slyšet taky ( zatracený čistý kyslík, zbavuje člověka obezřetnosti ) a tak člověk čtvráky hází a hází. Bacha na to lidi.Člověk si říká, mne se to netýká, já zlbnout nemohu , ale chyba lávky. Do Aladdina jsme se skákli podívat, jak vypadá obchodní Las vegaská promenáda, občas ozvláštněna bouřkou. Bouřka ? Tak tak , každou celou hodinu , v menší části promenády je bouřka. Nejdřív se začne zatahovat ( strop jsou pohyblivé mraky ) , najednou začne hřmít a pak začne pršet s občasným bleskem . Ujeté co ? Jo , je to ujeté , ale zároveň je to úplně geniální. Když jdeme dál po stripu a za jedním rohem na mne vykoukne Eiffelovka s vítězným obloukem poblíž , zůstávám už jen u komentáře geniální. Chceme vidět bílé tygry a tak se na ně jdeme podívat do Mirage. Můžeme si je prohlédnout z blízka , aneb jsou hned za sklem a jeden leží hned u skla, stačí si jen šáhnout J ( menší setkaní , ale ne třetího druhu ). Jelikož se blíží půlnoc, chci dnešní den zakončit u Bellagijských fontán. Vracíme se k nim , zabíráme vhodná výhledová místa ( dobře děláme , těch lidí co se nahrne , pane jo ) a čekáme na půlnoc .
25 září. .
Je půlnoc a fontány začínají hrát svoji show . Do toho se přidává ještě americká hymna. Pokud už si nechcete zajet do Vegas si zahrát do kasin , tak pro tohle si sem zajeïte.Je to dech beroucí podívaná. ( Kdo viděl Ocean 11 ( Dannyho paráky ) tak ví o jakých fontánách mluvím ) Chvíli pozorujeme cvrkot lidí , ale začínáme být grogy a tak si dáváme menší ( 90 minutovou ) procházku zpět do hostelu . Když pak vidím vedle bazénu i yakuzu , neodolám a po chvíli se k ní vracím se na chvílí naložit . Voda má 40 stupňů a to je to pravé na mé uapkané nožičky. J Jdu si vybrat el. poštu , podráždím kámoše ve škole zprávou : „ Právě jsem se vrátil ze stripu , kde jsem “řádil“ J v casinech . Po rochnění v yakuze si půjdu ještě zaplavat do bazénu . Enjoy the school amigo. Jak jsem napsal , tak jsem provedl a tak jsem se mohl v klidu ke 4-té ráno odebrat do hajan. Katko , ptala jsi mě , proč jedu do Vegas jen na jeden den.
Odpověï je , že jsem chtěl nasát atmosféru . kdybych se zdržel déle , mohl bych si uvědomit obyčejnou neobyčejnost Vegas . Teï znám jenom tu neobyčejnost .
Ráno přemýšlím , co budu páchat. A docházím k nejlepšímu možnému řešení – nebudu dělat nic. J Dnešek strávím lenošením , nebo minulé dny byli náročné a DC a New York nebudou o nic méně , když budu mít společnost .
Volné lehátko v bazénu přitáhne moji pozornost a tak se začínám vesele slunit. Za chvíli se objeví holky a hecují mne , a vyrazím s nimi si do prohlédnout strip, co jsme včera nestihli. Mě se ale nechce, za světla to prostě není ono. Odpočívám si jako těžkej milionář a je mi prostě fajn. U bazénu je kupa lidí a tak se naskytuje příležitost pokecat se světem. Inu, jak často je možnost si v reálu pokecat s lidmi z Nového Zélandu , Japonska , Austrálie , Prahy …
Prahy ? Ležím na lehátku , kecám s Japoncem , když tu náhle slyším : „Ne, ne, takhle ne.“ Dáváme se do řeči , když tu přijde další překvapení.
Každý čtvrtek v podvečer šampaňské a melouny zdarma. Pocit absolutního milionáře je teï definitivní. Na lehátku u bazénu ležící, popíjecí šampáňo a dlábící se melounem – no nezní to idylicky ? J
Pomalu je ale čas jít dál a tak nabírám kurz na letiště. Těším se , až zase uvidím známé tváře . Viděl jsem je sice v LA, ale pobýt s nimi delší čas bude moc fajn. Letištní kyvadlový spoj mě hází z terminálů. Ač jsem řidiči říkal , s jakou společností letím , po dvaceti minutách trajdání po terminálu zjišuji, že jsem na špatném terminálu ( pocit deja-vu se objevuje ). Dorážím na správný terminál pár minut před osmou, na kterou jsme s Katkou a Janou domluveni. Hned narážím na krajany, hlídají mi věci a já jdu koupit letenku. Letenka za 350 dolarů ? Co to k čertu ?? Před 2 hodinami jsem koukal na net a cena byla jen 130. Po menší vzrušené diskuzi jsem byl mírně poučen, že z internetu se musí objednávat minimálně 7dní předem. S 500 dolary v kapse si uvědomuji , že mám před sebou průser galaktických rozměrů. Co teï ? 20.00 pryč a nikde nikdo. „Zřejmě se zasekli“ říkám si a tak zůstávám v klidu. O půl deváté nikde nikdo . Začínám být drobet nervózní . Když nikdo nepřijde ani v devět, jsem nervní jak vzteklej pes . Vždy jsem se domluvili na 25-tého ne ? Kdybychom se nepotkali v LA, pochybuju ještě víc než teï . O chvíli později mě začne pronásledovat pocit, že oni na letišti jsou a diví se, kde se k čertu flákám . Co s tím ? Vyvolám si je ! „ Zbláznil ses , Ondro ?“ ozve se mé rejpavé druhé já . „Proč ? Jsme v Americe , tady mohu všechno. Je to přece země neomezených možností.“ Černoch na informacích na mě chvíli kouká , jestli jsem se nezbláznil . A když mu dojde , že to myslím vážně , zamyslí se a souhlasí. A tak se v 5-minutových intervalech začala rozléhat po letišti hlášení. „ Katarína Drábíková a Jana Matulová nech se neprodleně hlásí na informacích.“ 3-krát se to hlásilo a nic. Frustrovaný se vracím ke svým věcem a když už jsem skoro u nich , vidím Katku. Konečně. „Kde jste ? Trochu jsme se zasekli , sorry.“ Nebudu radši moc popisovat galamatiáš co vznikl , než jsem dostal letenku do DC za rozumnější cenu. Určitě si dovedete představit , co vzniklo v mém případě . JJ Výsledek ? Za 230 dolarů do Dc , ale na jiné letiště než K+J . Otázka dne za milión dolarů, kde se sejdeme ? Využiji pomoc krajanů, kteří pobývali celé léto v DC a pomocí mé chytré knížky si určujeme stanici metra L´enfant Plaza. Chvátáme se rozloučit s Michalem , Beatou a Palem , ale když dojdeme k jejich gatu , všichni cestující už jsou na palubě. SAKRA . To je docela pešek, ani se nerozloučit. Jdeme na letadlo , které nás vezme do Atlanty , kde se snad jen na chvíli naše cesty rozdělí. Je půlnoc a startujeme . „ Ho houu, tož vzhůru do Washingtonu ,Ondro .
26 září .
Že bychom se přece jenom rozloučili ? Při letu se rozvinula diskuze , kdyže to vlastně ta trojice z Atlanty letí. Že-by až nějaký čas až po našem příletu? Dáváme si menší stíhačku a máme úspěch – stihli jsme je . Proč se loučit ve Vegas , když se můžeme rozloučit v Atlantě ? J Spokojení jsme všichni . Loučím se s K+J hláškou : „ Za chvíli se uvidíme.“ Opravdu ? Sedám na malé letadlo , které míří na Dullesovo letiště .
Washingtone , tak mě tady máš J Ok , vzhůru do centra. Autobus jedoucí přímo na L´enfant Plaza ? Jede za 5 minut ? No nemám já až moc velké štěstí ? Drandám si to autobusem a mám čas se rozhlížet . To je zeleně , to je zeleně v porovnání se západem .
V metru zjišuji , že to setkaní jen tak jednoduché nebude . Metro má tři východy. Krajanům tímto neděkuji, chtěl jsem nejjednodušší metro, ale tohle teda easy není.Po chvíli pauzy začínám kroužit po metru po stanici a hledím k východům , z kterého se K+J objeví. A tak kroužím a kroužím ……. Po hodně dlouhé době nic a tak mám zas pocit, že je něco špatně . A tentokrát je chyba na mé straně . Jdu k jednomu východu . Hele proč se nejmenuje L´enfant? Druhý jak by smet . Vracím se k původnímu . L´enfant . A holky tady , ach jo, Ondro , používej občas tu inteligenci , když ji máš. Katka obvolává hostely a po chvíli má úspěch. „Jdeme do Swiss innu ……… Ten chlápek , ale mluvil jak mafián.“ Tato odpověï mne nutí k hlubokému zamyšlení. „ Mluvil jak mafián.“ Ptám se sám sebe : „Odkud může vědět , jak mluví mafiáni? “ Logická možnost -> setkává se s nimi , nebo se setkala . Nebo má na ně kontakty -> logický důsledek : „Sakra, sakra . Ondro , na Katku by jsi si měl dát velmi velký pozor!! “ JJ
Ke Swiss innu jdeme ve složení : Rychlonožka Jana mílovými kroky hluboko vepředu , rozvážně kráčející Katka ztrácející se pod svým opravdu velkým báglem a hluboko vzadu se plazící Ondřej , proklínající a občas frustrován kopající do kufru , proklínající jeho čím dál tím vyšší váhu . Po příchodu do Innu se v duchu omlouvám Katce , protože ten chlápek co byl na recepci byl zvláštní, taková hodně divná existence . Pauzírujeme a pak vyrážíme k Pentagonu . Dnešní odpoledne věnujeme vzdálenějším cílům a zítra budeme obíhat centrum DC. V mé chytré knížce se píše o možnosti prohlédnout si Pentagon a tak to jdeme zkusit.
Co se ale v chytré knížce nepíše , že člověk musí být min 14 dní dopředu objednán . Takže pešek Ondro. Ptáme se , jestli si můžeme vyfotit Pentagon. „No problem“ J Když obkroužíme budovu ( proč se cítím tak divně ?) a najdeme příhodné místo a začnem fotit , přiřítí se odněkud drsně vypadající vojanda, že je zakázané fotit tuto budovu . Chjo , jedna ruka neví, co dělá druhá. Doobcházím Pentagon, chvílí zamyšleně koukáme na opravenou stěnu , zapříčiněnou nečekanou návštěvou jednoho boeingu jednoho časného zářijového rána .
Za chvíli dostalo menší ránu moje dorozumívací ego. Rozebrala mne věta: „ Jdeme na cintorín … KAM ?“ Chvíle upřených pohledů , zdali to opravdu myslím vážně . Myslím , bohužel L. Následovala aktivace vysoce výkonného právnického a ekonomického mozku hledající ekvivalent v češtině . Ten se bohužel nenašel. A tak se to nakonec vyřešilo . Jaké to má jméno ? Arlington – hřbitov . Co člověk nečeká, že najde na hřbitově autobusové prohlídky. Čeho by se člověk v Americe nenadál , viïte ? Podél dlouhé řady bílých pomníků a křížů nás ukazatele zavedou k hrobu J. F. Kennedyho a jeho rodiny . Vedle něho se nacházejí jeho nejslavnější citáty . „ Neptej se co pro tebe Amerika může udělat , ptej se co ty můžeš udělat pro Ameriku“ je asi nejslavnější. Na kopci procházíme muzeum – bývalé sídlo generála Roberta E. Leeho a docházím ke smutnému zjištění , že můj divný stav z rána je počátek velkého problému. Něco na mě ráno lezlo a už si mě to vzalo . Angína zkombinovaná ještě s menším neřádstvem . „NEEE , teï ne . Nemůžeš počkat ještě pár dní ?“ Nemohla. Cítím jak na mne leze horečka a aby se neřeklo , začínám chrchlat . No co , jde se dál. Jdeme k hrobu neznámého vojína a shlédneme výměnu stráží. Hodně zvláštní to výměna , aneb jaké srandičky se dají dělat se zbraní .
Jelikož čas běží ( pozdní odpoledne ), přemýšlíme co dál . Rozumný návrh je , zjistit spoje , čím pojedeme do NYC. Přesouváme se do centra a míříme na Greyhound zastávku . Nějakým omylem se nám do cesty připlete malý bílý domeček s adresou 1600 Pennsylvania Avenue . Nevím, z těch filmů vypadá větší, ale ve skutečnosti je dost malý. Zjistíme si spoje a vracíme se na hostel . Já jsem rád , že jsem rád a velmi mě přišla vhod 25-centová polévka s krekry , ze zásob od Katky. Ještě shlédneme v telce epizodu Jagu a pak jdeme spát . Já s tichou prosbou a je zítra lépe.
27 Září
Vstáváme a já zjišuji , že mé prosby vyslyšeny nebudou. Koncentruji se, abych se udržel a nehodil menší kolaps. Jana pokračuje v mém zásobování antibiotiky, co ji ještě zbyli . Dnešek pro nás nezačíná nijak příjemně , nebo včera , když jsme se ubytovali, tak nám bylo řečeno , že se zítra pravděpodobně budeme muset přestěhovat do druhé budovy. Holky šli zjistit co o jak a když se vrátily zpět , byli poněkud “naštvané“ . Důvod ? Divná existence ze včerejška už měla zajištěný pokoj pro někoho jiného a aby si vydělal , tak nás den nechal. Takhle se řeklo , to jako ne , jdeme pryč. Ale kam ? Chytrá knížka pomohla , pár hostelů je poblíž. Způsobuji menší průser , nech se ztrácím. Jak se mi to povedlo ? Šli jsme zjišovat kde je volno. Po chvíli jsem posazen na lavičku, aneb vypadám děsně, že to oběhnou rychleji beze mne. Po chvíli se vracejí , že něco mají , balíme se a posílají mne napřed, že mě dojdou. Udávají mě směr , z kterého slyším jen rovně . Po chvíli narazím na jeden hostel a sedám si a čekám . Čekám. Čekám. Proč nejdou ? Vracím se zpět . Oni už odešli ??? Hups , tak co teï ? Jdu pomalu zpět . Nad Tatrou se blýská, hromy divo bi-jú .Na mojí hlavu se snáší boží hněv, kde se to flákám. Jelikož jsme pozdě vstali a než jsme se dohrabali do nového hotelu je už po dvanácté, rozdělujeme se , a si každý oběhne kolečko , na co bude mít sílu.
Na pokoji chvíli přemítám , zdali vyrazit , ale jdeme do toho . Z následky si popovídám, až přijdou. Kroky mně vedou ke kapitolu . Kopii jsem už viděl v SLC , ale není nad to vidět ten nejhlavnější co je ve státech . (Další místo, co uvidím v telce a budu moct říct: „Jo, tak tam jsem byl. Heč.“ JJ ) . Co to tu máme , Fordovo divadlo kde byl spáchán atentát na Lincolna ? Dlouho jsi si vítězství neužil, starý brachu. Hlavní centrála FBI ? Škoda , že tu není nějaký polda , hned bych ho požádal , jestli bysme neudělali sérii trochu střelených fotek. J A už se přede mnou zjevuje , kapitol . Jedna z budov , kde se odehrávají věci , které mají vliv na celý svět.
Co je dobré na DC , že většina nejzajímavějších věci mají na prostranství táhnoucí se od Kapitolu k Lincolnovu památníku , takže máte zaručeno , že se neztratíte . Zajdu si do pár muzeí . Národního umění , ale zvláště mě nadchlo a zaujalo NASA muzeum , inu technické hračičky , kdo by odolal , že ? Apollo. Modul Eaglu , který přistál s prvními lidmi na měsíci . Spirit of St. Louis , Lindberghovo letadlo co přelétlo Atlantik . Klobouk dolů , tahle mašina moc pevně teda nevypadá a další kupa hračiček , je potěchou pro moje oko. Svádím menší zápas se svým tělem , aneb vypadá to , že se rozhodlo vypovědět službu . Kovaříčky v hlavě buší , tělo je mátožně rozlámané , žaludek vrčí a cítím , že mi teplota leze nahoru . Zkleslý klesám do jednoho křesla a ztrácím pojem o čase. Když se po čase zmátořím, hlava říká , že už bude lépe a tak se dávám dále na pochod .
Nevím proč , ale vždycky jsem si myslel , že Washingtonův monument je velkej , ale on je ještě větší než jsem si myslel. 185 metrů vypadá v telce poněkud male , ale v reálu je to o něčem jiném. J Mířím k Lincolnovu památníku a památníkům korejské a vietnamské války. Korejský je skupina soch , kráčející z neznáma do neznáma . Bezejmenní jdoucí , když jim bylo poručeno. Procházím kolem se svoji chytrou knížkou pod ramenem , když tu jsi všimnu dvojice jdoucí naproti mně , která ji má také . Chvíli po sobě koukáme a najednou od nich se ozve . „ Čau.“ Slováci , jsme prostě všude J Dali jsme se do řeči na chvíli a já pokračuji dál k Lincolnu . Ne na dlouho, po pár metrech co jsem se odpoutal od krajanů , se najednou ozve : „ Hele , my jdeme za chvíli na večeři , nechceš jít taky, zveme tě.“ Můžu říct , překvapí mě málo co . Toto mě ale překvapilo velice. Jaká je pravděpodobnost , že potkáš krajany v DC ? No, šance tu je . Že se poznáte díky knížce ? To už je menší šance . A že vás pozvou na večeři ? Nula celá , nula nula nic ? Každý chceme vidět ještě něco a tak si domlouváme místo kde se sejdeme. Stavím se k obřím nohám Lincolna a přemýšlím , z kterých čertových krajů táhali ten mramor na stavbu toho všeho. Vietnamský památník mě nutí se zdržet. Je k hlubokému zamyšlení. Dlouhá , velmi dlouhá táhnoucí se linie jmen na černém mramoru . Když jdu kolem nich a čtu ty jména , snažím si představit , kdy ho ( je ) dostihl jejich osud . Jednoduchý a velmi působivý památník . Mé kroky jdou k Bílému domu . Malé bílé stavení , kde se velkou měrou rozhoduje o osudu světa. Vážně jsem čekal , že ten baráček bude trochu větší . Ach ty filmy J
Je ale jít čas papat Ondro . Chvátám na místo srazu a po pár minutách se dočkám očekávané společnosti.Vyrážíme se někam dobře najíst . Ale kam ? Vyřeší to jeden telefonát do New Yorku , kde se od kamaráda dozví , kam zajít. Kamarád doporučil dobře , mohu potvrdit . Krvavý stejk byl dost dobrej , druhé nejlepší jídlo po Frisku. Zábava vesele plyne , klábosíme o našich zážitcích v USA. Dozvím se levné ubytování a autobusovou dopravu do NYC. Ne Greyhound , ale Washington Express. Za 20 dolarů , no neber to , když Greyhound chce 42 . Po jídle dosti nemile zjištuju , že jsem se zakecal poněkud víc. 23.15. No potěš koště , holky budou na mrtvici. Chvátám zpět do našeho hostelu a poněkud s očekáváním další , tentokrát plně zasloužené bouřky na moji hlavu vtrhávám do pokoje vesele halekající a šastně se tvářící. Mám kliku, tohle mi prošlo ještě lehce . Gigantické kameny spadli ze srdcí K+J a tak jim oznamuji dobré , peníze šetřící informace. Tím si trošku žehlím situaci ( každý máme nějakou cenu ). Trošku dopáleně ( inu, kdo by se divil ) vzali informaci o mé večeři. Jo , zas jsem měl z prdele kliku ( den blbě začal , ale dobře skončil ) . J
28. Září
Spánek je fajn , příliš dlouhý spánek může být na škodu. Zaspali jsme. Tryskově balíme a chvátáme na autobus, který mi byl včera doporučen.
Ufff, stihli jsme to. Ale aby se neřeklo , Ondro , zas je tu menší problém. Potvrzení ? Jaký potvrzení ? Inu , to je tak , když se tam mailem pošle objednávka , přijde ještě potvrzující email a ten je třeba vzít sebou . Ach jo. Nejsme sami kdo ho nemá a tak se můžeme jen modlit , a ten autobus není plný. A já se modlím ultrafest , nebo za případné neodjetí skončím přibitý na kříži.Aleluja, odjíždíme. Zbyli ještě jen tři volná místa ( mám prostě kliku J ) . Trandáme si pár hodin do NYC , ale mě to přijde jako chvíle . Zvykl jsem si celkem rychle na dálkové přesuny , jen co je pravda . 1000 Km sem , 1000 km tam . Co na tom sejde ? J
Bus nás vyhazuje na Manhattanu ( jsou to opravdu jen tři měsíce , co jsem sem dorazil ? Zdá se mi to zároveň tak dávno , i tak brzo ) a zkoušíme můj informacemi získaný hostel. Plno . Hmm, tak tohle nevyšlo. Ale New York je velkej a tak za chvíli máme náhradu. Hele támhleto je Madison square garden? Wow , úplně bych to přehlédl, dík Katko. Zase se projedu metrem , tentokrát v pohodě ( děkuji za důkladnou instruktáž, jak se neztratit v NYC metru, Tumi ) a utáboříme se. Na prohlídku města se zase rozdělujeme . Tentokrát není důvod můj stav, ale čas . Zítra letím domů a holky zůstávají o dva dny déle. Trasy pro dnešek máme jinačí. Brašnu přes rameno, dolary a už jdu Empire. Kupuji si lístek a procházím menší kontrolou. Já pod rámem a má brašna prochází přes rentgen ( čert nikdy neví a Al-Kajda nespí ) Když tu se objevuje menší problém. Chlápek od rentgenu na mě ukazuje a k němu přijdu. Když jsem u něho stáčí na mě obrazovku a tam se mi naskytne šokující obrázek. Má brašna a v ní pistole. „To je zbraň , to co vidím ?“ následuje otázka chlápka od rentgenu a zároveň sleduji příchozí bezpečáky. V nefalšovaném šoku upřeně civím na obrazovku a zároveň kroutím hlavou a říkám : „Ne, ne , to není moje . Jsi si jistý ?“ Kývám hlavou a chlápek se na mně dlouze upřeně dívá . Po chvíli se začne smát : „ Si dělám srandu , běž dál.“ Několik sekund mi trvá , než mi to dojde , protože mou hlavou probíhali katastrofické scénáře . Ondra v base . Ondra deportován z Ameriky , Ondra v prdeli na hodně dlouho. Když mi to dojde odcházím s vydatným brbláním pod vousy dál.Tohle byl hodně ostrý vtip i na mně. Vystojím si menší 30 minutovou frontu na výtah ( na staronovou největší střechu NYC nechceš jen ty , Ondro ) a tak klábosím s lidmi co se naskytnou . Nečekaně rychlou jízdou ve výtahu se dostanu na první mezi- zastávku . A pak mě druhý výtah vyveze až na střechu „světa“ J Další místo , kde jsem snil , že stanu . Co filmů, se tu odehrávalo aspoň chvíli , na tomhle malém místě. A teï se tu rozhlížím já. Počasí sice za moc nestojí , je vidět jen trocha NYC. ( je 60 bloků málo ? J ) . Socha Svobody , žehlička , OSN , Chrysler , Central park .Jsem spokojený, co víc chtít ? Life is good. Trajdám si to k žehličce . Zvláštně fascinující budova tohle. NYC musí být prostě spešl a já to prostě žeru. Je už večer a tak jdu na noční Time Square. Vezmu si to přes Broadway a jsem tam. Připadám si jak v Las Vegas . Pulsuje to tu životem a já se cítím jako doma. Na Silvestra, když je tu půl miliónu lidí, to tu musí mít ultra-grády. Jdu kam mě nohy nesou a ty mě přivedou k muzeu voskových figurín. Koukám do peněženky a i když zjišuji, že jsem skoro na nule, platím 20 $ a jdu. Uvnitř je to super. Na fotkách to tak nevypadá, ale zblízka figuríny doopravdy vypadají jako živé.Až tak, že když do jedné trochu drcnu, tak se ji omluvím a poté přemýšlím, zdali jsem duševně zdráv ( asi ne ) J . Potkávám skupinu Slováků a přemýšlím o nějaké srandě na jejich účet. Prošel jsem okolo nich a po chvíli mě výtah vyvezl výš do další expozice.Tam jsem se o zábradlí opřel a shlížel na níže postavené figuríny. Za chvíli přijeli a také se opřeli o zábradlí.Pohledem se otáčím se na jednu holčinu, ta se po malé chvíli pohledem stočí na mne. S nadskočením zaječí (asi čekala někoho ze své party ). Já se na ni překvapeně podívám a ptám se : „Co je, Čecha se snad lekat nemusíš ?“ Následuje ječivé nadskočení podruhé ( ještě štěstí , že jsou tu stropy tak vysoko. Neb výskok to byl pořádnej JJJ ) Pokračujeme v prohlídce spolu , dělám si kupu fotek. V reálu asi tyhle známé lidi nepotkám. Když sleduji jak se lidi posvátně fotí u Bushe s Powellem nedá mi to a házím ruce okolo krku obou dvou a dělám foto. Zatímco co se dělala fotka , prošla kolem skupina Američanů , kteří se na mě dívali poněkud divně J . Pak sleduji legrácku jednoho trochu se nudícího černocha , zalezl si za plentu kde je B+P a pak přišel jeden pár a požádál mě , jestli bych je nevyfotil . A pak černoch na ně vybafl . Dětinská sranda , ale velmi jsem se pobavil. Dokončil jsem prohlídku a vrátil jsem na 5 Avenue . Chvíli jsem ještě trandal , ale čas letěl a tak jsem se rozhodl , že se vrátím do hostelu . Tam jsem se stavil na pokoji holek , ( hostel rozdělený na mužské a ženské pokoje ) abych jim ukázal , že jsem v pohodě . Dnešek jsem prolétal po městě s menší horečkou. Pak se vracím na svůj desetilůžkový pokoj a jdu strávit svoji poslední noc v Americe.
29. Září
Můj poslední den , poslední hodiny. Pojedu domů. Mě se nechce . Naposled posnídám s Katkou a Janou ( jak já vám závidím , že tu jste ještě dva dny. Já bych taky chtěl , ale prachy došli ) , strávíme poslední chvíle ve vesele družné diskuzi ( proč vám tak vadí focení ? J ) Dozvídám se co plánují na dnešek . Samé lepší věci . Na schodech si dáváme nashle s menším objetím a popřáním hodně štěstí. Já se jdu sbalit, nebo čas na odhlášení
Londo:vidíš o tom klubu ani nevím......a ze slova SPAM se mi pomalu zvedá žaludek, pod tím si opravdu představuji něco jiného.....jinak se samozřejmě omlouvám
tak by ma zaujímalo, keï je vyrobený turnaj s časom na ah 1hodina a mám automatickú dovolenku, odpíše mi jeden deň vždy keï som na ahu, alebo mi pridá 1deň
(skryť) Udržujte si prehľadný odkazovač archivovaním dôležitých správ a pravidelným používaním funkcie Zmazať všetky správy v sekcii Prijaté správy. (pauloaguia) (zobraziť všetky tipy)