Jaké je tvé skutečné jméno?
Phil (Philip Confucius Otterthrower).

Kolikáté desetiletí už jsi načal?
Pěkně děkuju, Whisperz! Druhá otázka a už mám depku! Načal jsem už páté desetiletí.

Odkud pochází přezdívka „bumble“?
Nejsem si stoprocentně jistý! Myslím, že to byla Helenina kmotřenka (Helen je má dcera, na brainkingu má nick „Cariad“), kdo přišel s tím jménem (ona je z Michiganu, a to mluví za vše!). Patrně je to postava z kresleného filmu „Rudolf, červenonosý sob“, která se jmenuje právě „Bumble“. Ten film jsem nikdy neviděl a ani netuším, jaký typ postavy to je. Ale předpokládám, že včela. V každém případě to Helenina kmotřenka pronesla, když u nás na pár dní byla na návštěvě, a několik lidí na ostrově si to jméno vrylo do paměti a už jim tam zůstalo.

Opravdu „Bumble“ tak skáče?
Často – a hbitě. Jde nám to ještě líp, než Tygrovi z Medvídka Pú – zvlášť, když se odrazíme z velké výšky. Dávám to za vinu viagře. A laptopům.

Máš nějaké sourozence? Bratra nebo sestru, mladší/ho nebo starší/ho?
Jednoho bratra a jednu sestru. Oba jsou o několik let starší. Ale jsou nevlastní.

Co děláš? V jakém oboru pracuješ?
V dokladech mám „hudebník na hostování“. A k tomu ještě „producent nahrávek a textař / hudební skladatel“. Jsem hostem hlavně u popových a rockových umělců (jak ve studiu, tak na koncertech), ačkoliv jsem dřív dělal folk, country, blues, jazz a klasickou hudbu. V poslední době se živá představení nahrávají na video – což já nenávidím!

Víceméně jsem do toho spadl, než abych si to sám vybral. Když jsem byl ještě na univerzitě, párkrát jsem hostoval ve skladbách jednoho waleského zpěváka. Výsledkem byl stálý zájem o mé služby – a já všechny nabídky přijímal. Jsem od přírody velký soukromník a rád se ztrácím v davu, kdykoliv je to možné. Být hudebním hostem mi umožňuje dělat to, co umím a co mě baví – hrát jakoukoliv hudbu. Dostávám prachy v podstatě za nic. A navíc se mi poštěstí hrát se všemi rockovými a popovými umělci, které jsem v dětství zbožňoval! Nedávno jsem měl dokonce tu čest zahrát si s mým nejoblíbenějším kytaristou na světě.

Čím chceš být, až dospěješ (pokud někdy dospěješ)?
Já dospět nemůžu. Není mi to přáno. Jak sama víš, red dragon, všechny mé děti mě zajaly ve svém kouzelném a čarovném malém království a za žádnou cenu mě z něj nepustí. Díkybohu.

Kde a jak jste se s Pandou poznali?
Potkal jsem Kristu (na Brainkingu přezdívka „Panda“) před nějakými osmi lety. Jel jsem na londýnské letiště Gatwick s úmyslem na pár týdnů před vším utéct. Nic jsem si předem nerezervoval, letěl jsem prostě prvním spojem, který byl k dispozici, a tím byl let na jeden řecký ostrov. Zakynthos. Našel jsem si apartmán, hodil batoh na postel a vydal se hledat jakékoliv místo, kde bych dostal kafe. Jak jsem tak chodil po pláži, spatřil jsem nádhernou dívku, která seděla na malé zídce před vinárnou. Druhého dne ve stejnou dobu jsem ji na tom samém místě potkal znovu. I další den. Čtvrtého dne už jsem se rozhodl dát se s ní do řeči. Když se na to podívám zpětně, určitě by nám ušetřilo dost času, kdyby uměla anglicky nebo já řecky – takhle jsme se museli domlouvat směsicí italštiny, španělštiny a francouzštiny! Samozřejmě mě trochu znepokojovalo, jestli náhodou není notorička, když je v té vinárně skoro pořád, ale pak jsem se dozvěděl dva důvody, proč tomu tak je. Jednak tu vinárnu vlastnila a jednak vždycky čekala, až půjdu kolem. Každopádně jsme se pak do konce mého pobytu vídávali každý den a já jsem se pak pokaždé, kdy to jen bylo možné, na Zakynthos vrátil.

A tak jsem, milé děti, potkal Kristu :D

Jak dlouho jsi ženatý?
3 nádherné roky.

Máš děti? Pokud ano, kolik?
Po posledním sčítání mi vyšlo 5. Mladší dvojčata (kluk a holka) mají 8 měsíců a ty starší (taky kluk a holka) 2 roky. Cariad (Helen, mé dceři z předchozího manželství) je 18. Jejich fotky jsou na yahoo! HOME. Z předchozího manželství jsem měl ještě jednu dceru (o rok mladší, než Helen), ale ta zemřela před pěti lety.

Máš nějaké domácí mazlíčky? Prozradíš jejich jména?
No jéje! Miluju zvířata. Kdybych mohl, udělal bych si nějakou smečku. Fotky většiny mých zvířat jsou také k vidění na yahoo! HOME.

Psi: Zlatý retriever Golau (welšsky „blonďák“) a Anglický ovčák Oesi (Oesi proto, že jsme se při vymýšlení jeho jména nemohli hnout z místa, a tak jsme jednoduše použili iniciály z názvu jeho rasy!). Mám Oesiho ze dvou důvodů. Za prvé, miluju anglické ovčáky. A za druhé jsem byl v domácnosti jediná anglická živá bytost, takže jsem v tom nechtěl být sám a pořídil si psa z Anglie. Navíc jsem zjistil, že Oesi původně pochází s Walesu. Když štěká, lze dobře rozpoznat jeho waleský přízvuk – je to něco jako „Woof-init mun?“

Kočky: Pár koček se rozhodlo udělat si z mé farmy svůj domov. V domě s námi nežijí (tady to je zvykem a věřím, že i v celém Řecku). To ale není tím, že by Řekové neměli kočky rádi, mají – kdo jste byli v Řecku, víte, o čem mluvím. Samozřejmě jsme je pojmenovali – Gladys, Colin, Mugger, Thug, Blodwyn a Betty. Jsou fajn. Dovolí mi platit účty za veterináře.

Osli: Otie a Dick (podle filmu „Oslík Otie a oslík …“ – velmi dobře). A neboj, Rose, nebydlí v domě (viz. Yahoo! HOME).

Koně: Heracles, Doris, Daffodil, Myfanwy, Cofleidiau, Dafydd a Mavros.

Jo, a ještě taky ještěrka Walter, která se každou noc objevuje za oknem naší ložnice!

Za naším domem v Itálii žije v lese vlk. Nikdy jsem ho neviděl, ale v noci jsem jej slyšel. Jmenuje se Jeffrey.

Chceš vyjmenovat i jména všech mých koz (je jich tak 100)?

Můžeš nám o sobě něco říct? Oblíbení jídlo, barva, kolínská atd.
Miluju mořské plody – pokud to však na mě nemrká na talíři. Mám rád snad všechny druhy ryb. Oblíbené pití je asi káva a hned za ní kvasnicové pivo (ačkoli jej v Řecku naleznete těžko), čaj mi nechutná. Má oblíbená barva je zelená. Dvě z mých aut jsou zelená a i elektrická kytara, na kterou hraju na pódiu nejčastěji, je zelená (je to na zakázku vyrobený Fender Stratocaster). Nemám přímo oblíbenou vodu po holení. Plácnu na sebe cokoli. Ale pokud mám jmenovat, dobrá je třeba Aramis nebo XS, špatné nejsou třeba ani Evy a Dolce&Gabbana. Taky jsem zjistil, že „Obsession pro muže“ je velmi účinné zejména k odpuzení komárů. A „Eternity pro muže“ je zase to nejlepší na zapití oběda.

Jaké je tvé oblíbené jídlo a jakou národní kuchyni máš nejradši?
Posaď mě ke stolu, ano, miláčku? (panda je povoláním šéfkuchař) Mé oblíbené jídlo by bylo BUĎTO pečené hovězí s Yorkshirským pudinkem, fazolovými výhonky, mrkvičkou, hráškem, růžičkovou kapustou a pečenými a vařenými brambory, polité nějakou omáčkou ANEBO pořádnej steak na cibulce s hranolkama, houbami a hráškem. Pokud se jedná o konkrétní národní kuchyni, tak doopravdy nevím. Mám rád různá jídla z různých kuchyní, obzvláště z Anglické, Řecké, Francouzské, Italské, Indické a Španělské. V Indonésii taky nevaří špatně.

Sbíráš něco? Máš nějakou speciální sbírku?
Je „sbírat“ totéž, co „hromadit“? Jsem největší shromažďovač na světě – k zlosti mé ženy. Nesnáším vyhazování věcí. Mám v šuplíku poctivě uloženy spousty dálkových ovladačů ne televizi a hi-fi – ačkoliv už nějakou dobu nefungují. Mám i obrovskou sbírku velmi užitečných klíčů. Jednou se budou hodit, uvidíte. Pokud někdo najde Archu zaslíbenou, možná k ní budu mít klíč.

Mám stovky knih – beletrii, naučnou i odbornou literaturu – nedokázal bych se rozloučit ani s jedinou knížkou.

Sbírám různá Brucknerova díla. Ideální by bylo vlastnit všechny dostupné nahrávky jeho symfonií.

Jsem vážný sběratel kytar, které vlastnili nebo prostě jen používali známí umělci. Také sbírám starší značky, jako třeba Fender, Gibson, Martin a další rarity.

Kromě toho sbírám i starověkou řeckou keramiku, samurajské opasky, backgammonové soupravy a také výrobky navržené Johnem Ditchfieldem.

Balíčky karet jsou pro mě samozřejmostí, ať jsem kdekoli na světě. Mám po jednom balíčku v každém kytarovém pouzdře i cestovní tašce, které používám.

Také sbírám ručníky, hlavně ty krásně načechrané, které mají v hotelových pokojích. Mám jich stovky a – což je štěstí – na všech ještě zůstaly jména hotelů, odkud pocházejí. Paráda! Vybavení mé koupelny se celkem slušně rozrůstá …

Rád bych se dostal i ke sbírání něčeho serióznějšího – například sádrových zahradních trpaslíků a knih od Millse a Boona. Mám políčeno i na díly televizních řad „Are you being served?“ a „Terry and June“. A také chci sbírat „Victorian badger ticklers“ (pozn.: viz. Monty Python – nelze přeložit do češtiny)

Kde sis tak oblíbil „vombaty“?
Před lety mě BBC požádala, jestli bych mohl napsat hudbu k jednomu jejich dokumentu o divoké přírodě. V regionálním studiu BBC v Bristolu mi bylo skvěle. Příležitostně tvořím hudbu k televizním programům i nadále, a tak si jiná, australská televizní společnost poslechla mé nahrávky a chtěla, abych složil hudbu pro dětský pořad založený na knize „Vombat Popleta“ (tuším od Rutha Parka). Vombata jsem letmo prostudoval a připadal mi jako fascinující stvoření – s úžasně hloupým jménem. Říká se jim také „buldozery buše“, což ale nemíním komentovat. S cariad jsme vombata měli možnost poprvé držet minulý rok v Austrálii. Bylo to v „Taronga Zoo“ v Sydney. Popravdě, vombati jsou jako já. Smrdí.

Boxerky nebo slipy? A proč?
Slipy, protože příliš časté skákání může u nás – „bumbles“ – nebezpečně narušit naši pohodu.

Proč fandíš tak otřesnému fotbalovému mužstvu?
Ó, díky bohu, děkuju, Goonergu! Mám radost, že jsi vzal na vědomí, že Tottenham Hotspur je fotbalový tým. Ale není otřesný – je … je … je … speciální! Momentálně fandím více mužstvům – ty ale hrozné jsou. Tottenhamu fandím nejvíc z prostého důvodu – narodil jsem se tam (na severu Londýna). Bylo mi 6, když Tottenham vyhrál „double“ (jak ligu, tak pohár). Mám to v krvi, fandím jim ve dne v noci. Jen bych si přál, aby na tom byli lépe.
Ale byl jsem u toho, když dal Ricky Villa nádherný gól v odvetě finále Poháru FA v roce 1981! Když jsem si koupil dům ve Walesu, nejbližší ligový tým byl Hereford United (ano, znám i Hereford v Anglii!) a také jim fandím. Bohužel už delší dobu nejsou v lize. Z řeckých týmů fandím AEK Atény. Ti mají teď katastrofální sezónu. Sice jsem na nich ještě nebyl, ale copak se oni přijdou podívat na mě, když se mi nedaří?
Minulý rok jsem si koupil dům v Itálii, poblíž Florencie, a snažím se sebrat odvahu k fandění Fiorentině (do doby, než byli kvůli neplacení dluhů přeřazeni do Serie C, měli oficiální název AC Fiorentina, teď jsou Fiorentina Viola). Kladu si otázku „ Co pro mě udělali, že bych jim měl fandit?“ I když, na druhou stranu mi nijak neublížili. Ale domnívám se, že podporovat mužstvo hrající ve fialkových dresech je trochu … ehm … divné.

Kterou leteckou společnost nejčastěji využíváš?
Jakoukoliv, která mě dopraví z bodu A do bodu B s maximálním pohodlím a co nejmenším povykem. Okamžitě se mi vybavují Qantas a Singapore Airlines. O Air Canada toho moc kladného říct nemohu. Mám s nimi z minulého roku špatné zkušenosti.

Půjdeš se podívat na Olympijské hry do Atén? Pokud ano, vezmeš mě s sebou? :-)
Na Olympiádu jsem úplně zapomněl! Myslím, že se koná koncem srpna, že? Nemám v plánu tam jít – je téměř jisté, že se bude krýt s mou prací. V té době bude vrcholit turistická sezóna tady na ostrově, a to bude chaos. V nacpaných vinárnách bude každá ruka dobrá.
Pokud chceš jít – běž! Svého šéfa (loggerhead) se bát nemusíš. Prostě mu kup pár litrů zmrzliny a on ani nezaregistruje, že jsi pryč. Můžeš si i půjčit jeho auto.

Rád bych při této příležitosti vyjádřil svůj názor na řeckou vládu v souvislosti s Olympijskými hrami. Podle mě udělali špatně, když rozkopali historicky významné místo (ironií je, že se zde konala bitva u Marathonu), aby vytvořili veslařskou bránu pro Olympiádu. Kdyby změnili názor, tak bych nic nenamítal.
Když už jsem se tak rozjel, myslím, že by Velká Británie měla vrátit památku „Elgin marbles“ (pozn.: jedná se o mramorové dílo), kterou ukradla Řecku.

Jací jsou tví oblíbení spisovatelé a proč?
David Gemmell, David Eddings, Phil Rickman a Will Kingdom (to je jeden a ten sám chlap, ale nikomu to neříkejte), Bill Bryson, Terry Brooks, Stephen Lawhead, Stephen King, Graham Masterton, Tad Williams, Dick Francis, R F Delderfield, Dickens, John Grisham, Terry Pratchett, Dougles Adams, John Wyndham, H G Wells, Conan Doyle atd. atd. atd.!

Při jakém literárním žánru se ti nejlépe relaxuje?
Horory, Fantasy, Science fiction, kriminálky / thrillery. Věřte nebo ne, není nad čtení dobré hororové povídky o samotě, pozdě v noci, když váš nejbližší soused je kilometr daleko a kdykoliv může vypadnout (a že taky vypadává!) proud! A pak do toho ještě vlk Jeffrey začne výt ….

Můžeš nám jmenovat členy Brainkingu, se kterými se znáš i osobně? V jakém jsi s nimi vztahu (žena, dcera, budoucí zeť, dlouholetý přítel atd.)?
A že jich je!
panda (moje žena)
cariad (moje dcera)
red dragon (moje konkub … ehm, naše ošetřovatelka / chůva / hospodyně)
loggerhead (můj švagr)
NOT a floosie (kmotřenka mého syna Yannise a „tetička“ pro cariad)
farmer sam (přítel mé dcery) – budu vás informovat o všech případných konfliktech s nastávajícím zetěm (No jo, to je má každodenní „Táto, proč mě pořád ztrapňuješ“ práce – i to je jedna z výhod být otcem).

Je zde i nespočet dalších, ale nebudu je uvádět do rozpaků uváděním jejich ID. Mám tu pár přátel muzikantů, se kterými se osobně znám a u kterých jsem si jistý, že by raději zůstali v anonymitě. Helen má na Brainkingu spoustu přátel, i náš kněz si tady občas zahraje.

Musíme letos s Helen párkrát vyrazit do Velké Británie a USA, takže si – doufejme – nejdeme čas na posezení s několika našimi přáteli z Brainkingu – těmi, se kterými jsme se ještě osobně nesetkali. Můžete utíkat, ale neutečete :)

V jakém příbuzenském vztahu je k tobě Dot?
Je to příbuzná katastrofa! :)

Bohužel Dot (red dragon) není přímo naše příbuzná, ale my už ji bereme jako člena rodiny. Bydlí s námi a je nepostradatelná. Pro naši rodinu už toho udělala strašně moc. Starší dvojčata se narodila v Cardiffu ve Walesu 6 týdnů před termínem. Dottie v té nemocnici dělala porodní asistentku. Všichni jsme se dobře spřátelili. Tehdy chtěla Dot z rodinných důvodů odjet někam pryč z Walesu, a tak jsme jí s Krissy nabídli místo zdravotnice / chůvy / hospodyně u nás doma na Zakynthosi. Dvojčata odrodila bez problémů. Je správně šílená a má brutální smysl pro humor. Ačkoli pracuje u nás, pořád ještě asistuje u porodů, takže … ehm, no …. umí přiložit ruku k dílu (pozn.: velmi volně přeložený anglický dvojsmysl).

Jsi původem Řek, nebo přistěhovalec? Pokud to druhé, odkud pocházíš?
Jsem přistěhovalec. Čárový kód na mém zadku prozrazuje, že má mateřská země je Anglie. Jsem z Londýna a do Řecka jsem se přestěhoval před pár lety.
Ono to vlastně ani nebylo plánované stěhování – spíš proces osmózy. Dům v Řecku je bezpochyby náš hlavní stan, ale máme i dům v Itálii a také ve Walesu. To proto, že velká část mé práce se pojí právě s těmito zeměmi, takže je fajn mít v nich nějaké to zázemí.

Co tě přimělo být farmářem v Řecku?
Nic. I přes mou bujnou fantazii se nepovažuju za farmáře – to obnáší spoustu práce! Udělám vše potřebné pro správný chod farmy a budu se podílet i na sklizních (pokud budu doma), ale všechna důležitá rozhodnutí nechám na Kris – ta se na farmě narodila i vyrůstala. Když jsem minulý rok koupil dům v Itálii, dostal jsem k němu i pár olivových plantáží a stádo koz! To vše ode mě odkoupil náš soused a teď na tom solidně vydělává. Opravdu už nepotřebuju další potíže s další farmou!
Když už jsem u toho, ještě před koupí domu v Itálii nám majitel sousední farmy tady v Řecku nabídl své pozemky, tak jsem je koupil také. Rozdělili jsme si je s loggerheadem půl na půl (jeho farma je tak s naší spojena právě těmito pozemky). Beru je pouze jako rozšíření naší stávající farmy, i když na nich jsou úžasné olivové plantáže! Součástí těchto pozemků je i 5 domků, z nichž si jeden vybrala Dot (red dragon), až bude chtít bydlet sama. Uvažuju o proměně dalšího domku na komerční nahrávací studio.
Největším problémem, který tomu brání, je udělat si čas.
Dům na Zakynthosi, ve kterém bydlíme, jsem nekupoval. Koupila ho Kris ještě před tím, než jsme se poznali, a to jen kvůli půdě.

Nezačíná se ti stýskat po Walesu?
Ano, stýská se mi docela často, ale naštěstí se do Walesu pravidelně vracím. Kdybych nebydlel v Řecku, strávil bych spokojený zbytek života ve Walesu (anebo v Itálii). Je tam vše. Ale nemyslete si, že když je Wales spojen s Anglií, je to jen jakoby její soused. To ne – možná tak vypadá průmyslová jihovýchodní oblast Walesu. Čím severněji a západněji jdete, tím lépe – hory, pobřeží, zámky, kultura. Asi teď zním jako turistická informační tabule ve Walesu.
Helen (cariad), má nejstarší dcera, je Walesanka. Já jsem Angličan, ale její matka byla Walesanka a Helen se ve Walesu i narodila, takže jejím mateřským jazykem je waleština. Spolu s red dragon (taky Welšanka) mají občas záchvaty „hiareth“ – což je waleské slovíčko, pro které v angličtině neexistuje ekvivalent (pozn. : ani v češtině). Popsal bych to jako „intenzívní touhu“ po Walesu. Můžu zaručit, že je to bere nejvíce v říjnu nebo listopadu, kdy končí turistická sezóna a ze Zakynthose do Velké Británie odlétá poslední přímý spoj.

Co nejvíc postrádáš z Británie?
Asi bych měl říct „rybu s hranolkama“ a „pivo“, že? Pivo mi nechybí. Alkoholu už neholduju. Ale ryba s hranolkama z Fast Foodu mi OPRAVDU chybí. Už jsem měl tuto delikatesu v mnoha zemích, ale nikde to nebylo ono. Chybí mi britská krajina i divoká zvěř. Chybí mi „Daily Telegraph „ a „The Sunday Times“, zvláště křížovky. Chybí mi britské bary. Chybí mi britské sýry. Chybí mi ty typické britské malé obchůdky s knihami. A občas mi chybí i britské počasí.

Jakou hudbu nejraději posloucháš?
To, jaký hudební styl si chci poslechnout, závisí na mé aktuální náladě! Poslouchám snad všechno. Miluju klasickou hudbu, ragtime / kytarové blues, nějaké to country, folk, pop, blues, rock a heavy rock. Nemusím jen rap a podobné věci. Mé oblíbené skladby se také neustále mění. A to i mezi takovými kousky, jako je Cellový koncert od Elgara, Beethovenův Pátý klavírní koncert, Šestá či Třetí symfonie od stejného autora, Brucknerova Čtvrtá či Osmá symfonie. Když už jsem u toho, tak v oblibě mám i pár klavírních a houslových koncertů. Jo, a ještě nesmím zapomenout na Brucknerovu Mši v F a jeho Te Deum a taky Mozartovo Requiem.

Jaké písničky jsou tvé nejoblíbenější?
Je jich skutečně strašně moc! Nejvýše jsou u mě nejspíš „I wish I could fly“ od Orville a „We are the Cheeky girls“, stejně jako „There´s no-one quite like grandma“. Nesmím zapomenout ani na „Granddad“ – tu napsal můj kamarád, kterého si také občas vybere nějaký umělec na hostování. Na ten song nezapomene, to jsem si jistý. Neustále mu připomínám to zklamání, které mu způsobil postoj anglické veřejnosti ke kupování CDček. On mi zase připomíná jeho honoráře.
Co se popových songů týče, zbožňuju „Au fond du temple saint“ od The Pearl Fishers – zvláště pak v podání Jussiho Bjorlinga a Roberta Merrilla. Jussi Bjorling je můj oblíbený operní tenor.
Má oblíbená opera je La Bohe´me, ačkoliv se mi líbí vše od Pucciniho, Verdiho a Donizettiho.
Mou další oblíbenou skladbou je „Pokarekare aria“ od mladého Novozélanďana Harleyho Westenra. U ní si vždy vzpomenu na mého blízkého kamaráda z Brainkingu, který nedávno zemřel – GrannyOne. Slyšel jsem i anglickou verzi této písničky (původně je zpívaná domorodým jazykem Maori). Začíná slovy „Pro tebe zapalujeme svíčku“… Vždy, když ji slyším, tak jsem naměkko.

Jsi producentem písniček, jejichž jsi i autorem?
Jen některých. Pokud je Helen nebo já nahrajeme, jsem i producent. Obvykle mi ale někdo zavolá, jestli bych mohl napsat song buďto přímo pro něj, nebo pro jeho připravované album, a to už se potom o všechno stará producent, co má album na starosti. Jsem velmi potěšený se všemi dosaženými výsledky. Před několika lety jsem hrál na albu jedné vokalistky z USA a požádali mě, abych na něj složil jednu skladbu. Konečná podoba a produkce té písně sice nebyla taková, jak jsem si úplně představoval, nicméně vydali to jako singl, který se pak umístil jak v americkém, tak britském žebříčku. A teď bývá dokonce zařazena i na „bestofka“. To je pro mě důkazem mých znalostí.

Kdy vyjde CD?
Cha – které? Je jich víc. Helen má tento rok vydat 2, obě převážně ve welštině. Máš nejspíš na mysli symfonii, o které jsem se zmínil dříve. O té se stále ještě jedná. Vydat ji mají zájem 3 nahrávací společnosti – včetně Naxos. Trvám na tom, aby ji zahrál řecký orchestr. Pokud se ptáš na „Rodrigo – Concierto de Aranjuez“ z toho samého koncertu, vydám to snad v létě. Akorát si nejsem jistý, s čím to momentálně spojit. Možná s místním „bouzouki“ kvintetem hrajícím Black Sabbath.

Na jaké hudební nástroje umíš hrát?
Myslím, že zvládnu většinu orchestrových nástrojů (na různé kvalitativní úrovni) – dechové nástroje, dřevěné dechové nástroje i strunové, co mají struny rozmístěné podobně jako kytara. Povedl se mi i „stupeň 8“ na cello, které mě fascinuje. Na klávesy umím díky své zvědavosti a taky proto, že naučit se na ně bylo víc než nutné. Klávesák ale nejsem.
Ve studiu jsem si propojil klávesy s počítačem (ten si na vystoupení ale nikdy neberu), ve kterém mám spoustu nainstalovaných hudebních programů – nejraději asi používám Sibelius. S vytvářením symfonií jsem začal někdy před sedmi lety a trvalo mi 5 let, než jsem napsal a zhudebnil svou první nahrávku. Pak jsem objevil Sibelius a další tři nahrávky byly hned. Ha!
Momentálně hraju nejvíc na kytaru – elektrickou i akustickou (a různé jejich odnože), mandolínu a buzuki. Umím vcelku dobře i na banjo – brnkám často.

Jaký hudební nástroj, který máš doma, je tvůj nejoblíbenější, a proč?
Ze sentimentálních důvodů bych řekl, že mým nejoblíbenějším nástrojem je akustická kytara Ibanez, kterou jsem si koupil před třemi lety. Je to kopie „Gibson Hummingbirdky“ a zní dokonce líp než všechny „Gibsonky“, které mám doma. Je už sice dost potlučená, ale hraje pořád parádně. Minulý rok jsem ji skoro ztratil, takže letos ji raději odložím a na turné si vezmu akustickou „Martin D-50ku“ – ta je hlučná dost. Mou nejoblíbenější elektrickou kytarou je zelený Fender Stratocaster, vyrobený na zakázku, kterého mám už léta. Je to výjimečný nástroj. Mám ještě 4, které vypadají úplně stejně a jsou i stejně naladěny, ale tahle z nich prostě vyčnívá.

Nástroj, který mě nejvíc uchvacuje, je „didgeridoo“, které jsem koupil v Jižní Americe. Prodal mi ho jeden malý stařík, který jej sám vyrobil. Stálo mě myslím 1 euro nebo tak nějak, prostě skoro nic. Předvedl mi, jak na něj hrát – ten strašidelný a tajemný zvuk byl neuvěřitelný. Vzal jsem si ho a doma to zkusil – ale nezahrál jsem ani ň. Všem, kdo to zkusili, se to povedlo. Jen mě ne. Mám asi špatnej tvar pusy nebo tak něco! Á, už vím – velkou hubu.

Kolik máš kytar a která je tvá nejoblíbenější?
Tak kolik jich mám, to netuším! V této chvíli je ani nemůžu jít spočítat, protože jsem právě v Itálii a všechny kytary mám doma v Řecku. Ale odhaduju tak 150. Na kterou hraju nejradši? V tomhle jsem rozmlsanej, každý týden hraju na jinou. Momentálně je to zrovna „Dobrovka“, kterou jsem si koupil před dvěma roky. Na svou obranu bych uvedl, že zesilovače skoro vůbec nepoužívám. Mám radši efektové pedály a zvukové banky.

Kdyby ti jakýkoliv hudebník mohl zahrát na jakýkoliv hudební nástroj, koho a co by sis vybral?
Chceš mě dostat do úzkých, že jo? Ok, Julian Bream na španělku. On ale spíš hraje na honky-tonk klavír.

Před jakým největším publikem jsi hrál?
Tak to nevím! Byl jsem součástí několika vystoupení, které byly živě vysílány v televizi, a to buď v rámci regionu, ve kterém se konaly, anebo mezinárodně. Na jeden z nich se dívalo odhadem tak 200 milionů lidí. Bohužel si už ale nepamatuju, jak se všichni jmenovali ani kde bydlí.

Které z míst, kde jsi hrál, je tvé nejoblíbenější?
Když jsem se učil hrát, snil jsem o tom vystoupit v londýnské Royal Albert Hall a v Sydney Opera House. Teď můžu říct, že se mi oboje splnilo. Ne, že by byly mé nejoblíbenější kvůli jejich skvělému akustickému prostředí, mám k tomu čistě sentimentální důvody.
Výborných hal je víc. Na každou z nich mám jiné vzpomínky. „Les Arnes“ v Nimes, „Plaza de Toros Monumental“ v Barceloně, „Stadion Feyenoord“ v Rotterdamu, „Kemper Arena“ v Kansas City, „Civic Arena“ v Ottawě, „Rosemont Horizon“ v Chicagu i „Reuinion Center“ v Dallasu mi připomínají … ehm … zajímavé zážitky! Jo, ještě nesmím zapomenout na dvě haly v Cardiffu – „Arms Park“ a „Millennium Stadium“.

Kdybys nebyl muzikant, čím bys byl?
Nejspíš geologem. Vystudoval jsem univerzitu se zaměřením zeměpis / geologie. Díky tomu se můžu pyšnit i titulem. Vybral jsem si tento obor proto, že mě fascinuje (dokonce sbírám trilobity!)

Jaké máš ještě koníčky?
Mými největšími koníčky jsou: hraní s dětmi, hra na kytaru, poslouchání hudby, čtení, jezdectví, vodní sporty, prohlížení památek, fotografování a hraní backgammonu (jak na Brainkingu, tak „živě“). Když ho hraju na Brainkingu, mám na klíně buďto dítě nebo kytaru. V každém kytarovém pouzdře pak mám cestovní backgammonovou sadu. Ta se ani do jednoho mého dítěte nevleze :)
Baví mě brouzdání po krámech, music shopech, knihkupectvích a starožitnictvích. Rád chodím do uměleckých galerií a muzeí. Florencie toho nabízí tolik, že se zde cítím jako prase v žitě. Cariad a red dragon byly akorát trochu … ehm, zklamány Davidem od Michelangela. Ještěže už pro chlapy vymysleli viagru!

Co nemáš rád?
Jsem starý bručoun – skoro všechno mě štve! Jsem jako Waldorf a Statler z „Muppet Show“ (ti staří chlápci v divadelní lóži).

Je tohle možnost, jak si postěžovat na hudební kritiky? Ale co – za tak moc mě netrápí. Akorát jeden z nich mě minulý rok pěkně dostal. Měl jsem venkovní vystoupení s jednou zpěvačkou. Povedlo se nám – všem se moc líbilo. Kromě tohoto kritika. Patrně proti ní něco měl, protože musela za každou cenu dostat špatné hodnocení. „The Times“ následující den otiskly recenzi, ve které mě onen kritik označil za „pudla s trvalou“. Taková drzost! Možná vypadám jako pudl, ale trvalou jsem v životě neměl!

To by byla další věc – kadeřnictví, resp. chození ke kadeřníkovi. Nenávidím to.
Nakupování oblečení se ženami je další položka na seznamu. Stejně tak nezdvořilost. Zubaři. Výšky. Čekání na letišti.
Neochotné prodavačky – znáte to. Přijdete do obchodu, jehož jediná prodavačka žvejká a klábosí po telefonu s kamarádkou : „Včera v noci mě tamten poprosil o radu …. Tak jsem se na to zeptala tamtoho ….. tamten se poradil s tamtěma …
Jsem napospas výjimečně duchaplnému a důležitému tlachání dvou slepic, které se snaží vést rozhovor na úrovni a kroutí se u toho jak holubi na báni. Pokud čirou náhodou položí telefon („Pozdravuj Terku … pa … už musím, mám tady zákazníka … jasně, jasně …. on vypadá jak – ha ha ha – jako pudl …. fakt! Měj se, pa“), nemá absolutně ponětí o tom, co chcete koupit.

A mohl bych pokračovat dál a dál a dál …

Co považuješ za svůj nejhorší zlozvyk?
Nejspíš kouření. Skoncoval bych s tím, ale nechci! Kdysi jsem to musel omezit z 20 za den na 5 denně. Po autonehodě loni v září jsem stáhl v pohodě i 60 až 80 cigaret. Většinu října, listopadu a prosince jsem byl vyděšenej k smrti. Bál jsem se toho, že mi odeberou 3 členy mé rodiny. Vám všem na Brainkingu, ke kterým jsem v tu dobu byl nepříjemný či strohý a se kterými jsem nekomunikoval, se hluboce omlouvám.

Momentálně jsem tak na deseti denně. Kouření omezuju jen na dvě místnosti v domě – mou kancelář a studio. Je to něco úžasného, když si můžu při venkovních představeních nějaké bluesové kapely zapálit na pódiu! Mám i video z koncertu jednoho bluesového zpěváka, kde je vidět, že pokud zrovna nebrnkám na kytaru, popíjím kafe nebo blafám cigáro. To si občas i vytáhnu z pusy, vynořím se z modré mlhy a dám tam pár rifů. Sádrovej ježek? Che!

Jaké jsou (byly) tvé nejoblíbenější televizní programy?
Když jsem byl malý, zbožňoval jsem „Tales of Riverbank“. Teď už je vše jinak. Ještě si ale pamatuju ubohého malého křečka Hammyho (živého), jak ho strčili do dálkově ovládaného letadélka a on pak „předváděl“ leteckou akrobacii – bez padáku. A jak ho šoupli do miniaturní loďky, se kterou pak „kroužil“ po jezeře – bez záchranné vesty. Jó, to byly časy! Dnes už by to byl jen trapný bungee jumping nebo parasailing. Taky jsem se rád díval na „The Magic Roundabout“. Nápad, jak kráva „Ermintrude“ drží v šachu strom, se mi dost zamlouval.
Mezi mé oblíbení dále patří „Hotýlek“, „Bestián: Kupředu, zpátky jen krok“, „Auf Wiedersehen“, „Pet“, „Bagpuss“, „The Old Grey Whistle Test“, „The Fall and Rise of Reginald Perrin“, „Frazier“, „The Vicar of Dibley“, „Červený trpaslík“, „The Office“, „Father Ted“, „Only Fools and Horses“ atd.
V poslední době se na televizi moc nedívám – jen na dokumenty nebo fotbal. Sledovat oba páry dvojčat je mnohem zábavnější než jakýkoliv sitcom!
Doma v Řecku mám možnost vybrat si mezi dvěma satelity, které vysílají kvantum fotbalových zápasů ze všech koutů světa. Podívám se na jakýkoliv mač. Prožíval bych i přípravné utkání dvou bolívijských základních škol. Zažral bych se i do živého utkání v Easter Islandu, v němž by nastoupili dvojníci George Bushe proti představitelům Sherlocka Holmese. Samozřejmě, sledovat Arsenal, to je sranda vždycky. Pouze bych si přál, aby Thiery Henry hrál za Tottenham. Kromě fotbalu si nenechám ujít ani „Have I Got News for You?“, „QI“, „Little Britain“ nebo reprízy „Ligy gentlemanů“. Hmm. Možná je Brainking virtuální Royston Vasey (pozn. : místo, kde se odehrává děj seriálu „Liga gentlemanů“).
Bavím se i u virtuálního válečného programu, kde jsou počítačem rekonstruovány skutečné historické bitvy – jen jeho název mi uniká. Snažím se vyhnout „kiksům“ různých národů, ale v baráku plném ženských to ne vždy je možné!
Americké filmy s řeckým dabingem taky stojí za to. Přísahám, že Stalloneho Ramba namluvil do řečtiny John Inman nebo Graham Norton. I „Kokosy na sněhu“ je skvělá šance k pobavení.

Jaká postavička z kresleného filmu je ti podle tebe podobná – vzhledem, charakterem, nebo obojím?
He-man.
Ok, možná She-Ra se špatně vyfoukanými vlasy.
Hmm … anebo Shaggy ze Scooby-Doo?
Pokud se podobám někomu ze Simpsonů, tak asi Nelsonovi (ha-ha) nebo Ottovi (to je ten řidič školního autobusu).
Jasně – Otto! Linda a Rose by samozřejmě byly Patty a Selma Bouvier. A na koho sedí Cletus? Eriisa, NOT a floosie, TexasRose, MidnightMcMedic ….
Ale když o tom tak uvažuju, postavička z kresleného filmu, která se mi nejvíc podobá jak vzhledově, tak povahově, je Muttley.

Kdyby jsi mohl potkat kohokoliv z historie, kdo by to byl?
Líbí se mi myšlenka profackovat Shakespeara a Chaucera kvůli tomu, co všechno svou tvorbou způsobili všem nebohým anglickým školákům – ale proč bych to měl dělat, vždyť teď už oba autory mám rád! Rád bych se setkal s Antonem Brucknerem a zeptal se ho, jak vznikaly jeho symfonie a které z nich by se dnes nejvíce podobaly jeho představám. Taky bych se zeptal, co měl v úmyslu vyjádřit ve finále jeho Symfonie č.9. Pochopte, nerozumím tomu ani slovo, neumím německy.
Jeho hudba mě fascinuje. Ten masivní, impozantní, velkolepý, čistý chrámový zvuk v jeho do devítky očíslovaných symfoniích (kdesi popsaných jako „důkaz existence boha“) je přímým obrazem bojácného, plachého a nezkušeného člověka, který jej vytvořil.

Jaký byl tvůj nejtrapnější zážitek?
To nejde zmínit jen jeden! Mám jich spoustu – většinu z nich si ale netroufnu vyprávět! Jednou mě chytli v belgických Bruggách těsně před silvestrovskou půlnocí, jak šplhám jen v tričku a slipech na hotel. Nevím – v tu chvíli mi to prostě připadalo jako dobrý nápad. Dva četníci si to nemysleli.

Další trapas pro mě byl, když jsem nafoukl „Anču“ (říkejme jí třeba panenka :)) heliem a vypustil „jí“ zhruba 15m nad dům. Vesele jsem pak odjel pracovně na týden do Londýna a nechal Kris hrát takovou hru – ať „Anču“ najde. Nenašla. Zato letištní dispečink na Zakynthosu ano. Rodina se o umístění „Anči“ dozvěděla až ve chvíli, kdy doma zazvonili dva letištní dispečeři s policajtem a požádali o „její“ odstranění, „protože odvádí pozornost našich pilotů“. Osobně jsem to neviděl, protože přes ostrov žádná letecká trasa nevede. Všechna letadla ostrov olemují, aby pak přeletěla mrňavou oblast mezi mořem a letištěm. Podle mě se piloti schválně odchylovali z trasy, aby se na „Anču“ podívali. Určitě by to bylo fantastické, kdyby v době „Ančina“ pobytu ve vzduchu přeletělo letadlo plné lidí nad naším domem.

Jak jsi přišel na Brainking?
Já na něj nepřišel. Našla ho buď Krissy nebo Helen. Jedna z nich zrovna hrála na GoldTokenu, když někdo zmínil nový herní server – Brainking. Vyzkoušeli jsme jej a líbil se nám. I přes to „hryzání“ a výpadky, které v té době ještě byly na denním pořádku. Z Brainkingu vyzařovala slibná budoucnost, a tak jsme vydrželi. Chtělo to jen trochu trpělivosti. Pro mě krása Brainkingu spočívá v tom, že můžu být stále v kontaktu a hrát deskové hry s celou mou rodinou a přáteli, ať už jsme já nebo oni kdekoli na světě.

Kdo je na tvém Seznamu přátel a Seznamu nepřátel?
Můj seznam přátel obsahuje asi 35-40 lidí. Jsou to lidé, kteří – když se přihlásím a oni jsou online – mi vykouzlí úsměv na tváři. Vím, že o srandu nebude nouze. V mém Seznamu nepřátel není nikdo.

Jaký druh připojení máš doma? Je pro tebe Brainking pomalý či rychlý?
To je počítačová otázka, že? Cha! Popravdě, vůbec netuším. Jsem ten typ, co by se klidně, pokud bych zůstal sám spotřebičům napospas, pokoušel zapojit počítač do hrnce. O připojení se postaral Sam. Vím, že to není dial-up. Mohlo by to jít přes satelit, který jednou – pro mě nečekaně – vyrostl na naší střeše, když jsem pracoval mimo domov. Celou dobu jsem si myslel, že je to Krissin ďábelský plán, jak odposlouchávat všechny hovory mezi Kefalonií (sousední ostrov) a zbytkem světa. Nebo jak monitorovat pohyb tučňáků na Falklandech. Vím jen, že máme 5 nebo 6 počítačů a tipuju, že jsou k internetu připojeny přes nějaký druh brány (možná mám i klíč, který k ní pasuje) – a asi to bude ta věc, za kterou tak nehorázně platím. Na všech počítačích doma je Brainking poměrně rychlý, jen když se občas připojím mimo domov přes laptop, je někdy žalostně pomalý.

Jak bude podle tebe asi vypadat Brainking za 5 let?
Cariad nedávno vtipně parafrázovala starší reklamní slogan společnosti Orange. Prohlásila: „Vidím budoucnost – a to je Brainking!“ To ale může klidně být pravda. Jen se podívejte, jak se Brainking rozmohl za pouhý rok. Jsem si jistý, že přibude spousta nových věcí a až budou, objeví se další a další. Pokud půjde vývoj nových vychytávek stejným tempem, jako doposud, kdo může odhadnout, jak bude Brainking vypadat za 5 let? Jen doufám, že pokud někdy budu na palubě rakety na Měsíc, budu se moct připojit a nebudu si muset na Brainkingu brát dovolenou. Ale doopravdy – doufám, že se Brainking stane serverem, který bude bezpečný pro mladistvé – stačí k tomu udržení převážně přátelské atmosféry.

Jakou otázku by sis přál a jaká by na ni byla tvá odpověď?
Děsil jsem se všech otázek!

Myslel jsem si, že se někdo zeptá: „Jaké máš pro rok 2004 plány?“

Odpověděl bych: “Mám dost shon. Mou prioritou je, aby Helen opět chodila. Až to bude, musím e zajet do Anglie a USA. V rámci toho bych si zařídil nějaké to hudební hostování. V létě mám na programu pár „mini vystoupení“ a několik venkovních fesťáků. Musím se znovu jet podívat do Austrálie – na to se moc těším.
Čeká mě spousta velmi slušně vypadající práce ve studiu. Někdy mezi tím vším musím dokončit produkci několika alb a několik jich vydat.
Přirozeně chci strávit co nejvíce času s rodinou, takže budu tento rok pracovat převážně doma. Zároveň budu dělat na několika vlastních projektech, které – aspoň doufám – lidé na Zakynthosi potěší. Jo, a ještě chci zorganizovat ze dva kachní závody – vážně! A strašně rád bych přesvědčil všechny obyvatele ostrova, aby do roku 2005 nosili černé buřinky a paraplíčka.“