Zkuste rozkmitat bránice svých souperu i jiným zpusobem :-)
Fencer a Londo podporují zákaz vtipu s xenofobním, rasistickým podtextem.
Důležité upozornění: Tento klub je primárně určený k psaní vtipů. Pokud je chcete komentovat, prosím, ale ostatní diskusi velmi bedlivě zvažte. Může být moderátorem označena za OT a smazána.
Jak vyhledat, zda tvůj vtip již někdo nezveřejnil? Je to jednoduché: v políčku Hledat v příspěvcích zadej klíčové slovo (určitě tě nějaké napadne) z tvého vtipu. Výsledek je otázka několika vteřin.
Seznam diskusních klubů
Není vám dovoleno psát zprávy do tohoto klubu. Minimální úroveň členství vyžadovaná pro psaní v tomto klubu je Brain jezdec.
> # Nestalo se to taky u vás? > > # Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po > # každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. > # Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě > # nevyzuje. > # Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi > manžel > # oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po > # poledni zastaví jeho šéf. > # ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v > # pořádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to > # > # pedant a neodpustí žádnou chybu. > # A taky jsem se chtěla vytáhnout. > # > # Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela > # voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. > # Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních > # sesličkách vypadaly jako andílci. > # Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly > # hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků > # dožadovat svého papůůů. > # > # Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom > > # se ozval u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela > # dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a > # uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu." > # Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když > # mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. > # Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní, > # jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela." > # > # Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako > > # rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a > # doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu > # jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím > # ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal. Já byla tak vystresovaná ze > # šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a > # dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf > # tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli > # vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, > # kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla > # nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě > # zírat na stůl před šéfa. > # > # Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na > > # něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené > # knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve > # svých stoličkách. > # Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji > # rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak > # rozchechtal, až mu tekly slzy. > # Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou > # porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" > # snědl a ještě zdvořile poděkoval. > # > # Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já > # mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu > # a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený > # důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním > # úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela. > # Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech > # stavbách v širokém okolí. > # > # Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než > # stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale > # vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se > # všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale > # Martin, přijal jsem pozvání na oběd. > # Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání - > # asi abych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci - > # nejspíš abych si příborem neublížil - a vrcholem všeho byl umělý > # talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že > # dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i > # nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych > # dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až > # půjdete k Martinovi! > # Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!" > # > # Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali - > # neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele, > # chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by > # nebylo? A už od dveří řvali: > # "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!" > # > # Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.