Starý Ir leží doma v posteli a umírá. Jak se stále častěji zmítá v agonii
blížící se smrti, najednou v jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí,
jak se zezdola z kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků.
Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele. A zatímco se opírá
rukama o zeï, došourá se ke dveřím. Oběma rukama se přidrží zábradlí a s
nadlidským úsilím sejde po schodech dolů. Zde se opře o dveře do kuchyně,
aby si odpočal a trochu se vydýchal. Kdyby byl po smrti, myslel by, že je v
ráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka
nad lahůdky - desítky sýrových bochánků. Je to nebe? Anebo je to spíš
poslední akt lásky jeho milující ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé a která jej chce naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí?
Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke kuchyňskému stolu.
Ale předchozí cesta jej natolik zmohla, že zavrávoral a dopadl na kolena
těsně vedle stolu. Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se
otevřely a on skoro cítil na jazyku chu sýrových bochánků dřív, než
některý vložil do úst. Tak silný zážitek jako by jej vracel do života. Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou.
“Necháš je být! Ty jsou na pohřeb..!!!”