jsem byla v trafice..., takže malá historie řízků:
do Prahy se mnou jeli 4 řízci, jeden jsem cestou snědla, tzn. že dorazili jen 3. Zábava byla v plném proudu a řízci v anonymitě .
Po té, co jsme opustili první bar začal Labbeda brečet jako malej Jarda , že má hlad.... a protože mám zlaté srdce, nenápadně jsem mu ze svých skromných zásob nabídla.
Panečku, ten mě hnal! Prý nebude jíst studený řízek . Mlčela jsem (to bylo těžké ).
Po půlnoci na bowlingu, kde nebylo slyšet řvaní hudby přes Labbedovo kručení v břichu za mnou přišel, prý jestli ještě mám....
Měla jsem stále ještě 3 a pro hlady polomrtvého kamaráda jsem vytáhla poctivý Moravský lepeňák - chleba-řízek-řízek-chleba!
Ani pří házení koulí ho neodkládal a tenkrát tekla krev! (Labbeda si natrhl koutky).
Pohledy ostatních mě přiměly vytáhnout i poslední řízek... začal putovat.... kouslo si prvních pár, další měli už jen voňavý chléb a smolaři na konci řady cucali mastný ubrousek a Labbedovi prsty