.kapitola – Krvavý Osud

Bez varování se dostavili na naši planetu Zemi a zabrali ji. Jaké zlo nám zničilo svobodný život? Byl to odporný národ smradlavých Skreků, jenž se dostavil z dalekého Vesmíru a podrobil si všechno živé i neživé. I nevelká skupina Elefartů, stvořená v laboratořích, podlehla jeho krutovládě. A to se všude vždycky proslýchalo, že jsou to nepřemožitelní kouzelníci. Již však kouzlit nedovedli a jediné, co jim zůstalo, byl ten prapodivný vzhled. Kůži měli barvy zamračených nebes, hlavu nepokrýval žádný vlas, ústa, jak od velblouda poděděná a na jejich končetinách byly jen tři prsty. Ovšem nebyly tak nevinné, jak se na první pohled mohlo zdát. Vyrůstaly na nich dosti silné nehty, jenž mohly i zabíjet. A proto každý den se nechaly otupovat. Pak teprv byly bezbranné jako luční kvítí.
Mezi Elefarty patřil i Eglas. Ten se skupinkou sta Elefartů pracoval v jedné veliké továrně vyrábějící masové produkty. Zdrojem pro tyto produkty byly nejrůznější nestvůry. Mezi ty nejnebezpečnější patřili obří Pavokleti, jenž budili vždy a všude respekt. Až na Skreky se jich všichni báli. Však považte - místo rukou čtyři krabí klepeta, při útoku maximálně smrtící, dále osm pavoučích noh, jenž rychlé i šedesát km za hodinu, a na konec ta jejich huba, ve které byly zuby ostré jako břitva.
Zpět k našemu Eglovi. Chudý to život měl a ještě chudší myšlenky. Na nic jiného nemyslel, než na svoji práci. Den co den se brodil v hnoji a věděl, že další den to bude stejné. Ke konci shnije ve špíně. Ta špína, to jen šichta dlouhá, při níž čistil chovné klece. Pak krmil zvěř, tu z hrůzou zíral, krmivem byly lidské části. Co dál se ještě stane?
Jeden den to prozradil. Každý večer měl ještě Eglas zajít do skladu, kam sváželi čerstvé maso ke zpracování. Ejhle, on tam neměl býti. Jeho směna odpadla. Bylo to už týden napsané na nástěnce, na kterou se však nepodíval. Nyní Skrekové nestáli o to, aby sudy s masem odnášeli Elefarti. A měli hodně vážný důvod. Ve skladě stála opuštěná dodávka, od níž se táhnul nesnesitelný smrad. Kromě toho smradu tam nikdo jiný nebyl. Stráž hlídající sklad si jistojistě odběhla dát sklenku rumu. Eglas se ještě jednou porozhlédnul kolem a pak šel očíhnout dodávku. Vevnitř spatřil haldu sudů a pak jeden, ze kterého čouhala něčí noha. To nebyla noha nějaké nestvůry, ani noha obyčejného člověka. Toť Elefartí noha. Eglas jasně rozpoznal ty tři prsty, z nichž vyrážely silné nehty. Již byly celkem dlouhé. Teď došel mu ten zápach. To není vážně čerstvé maso. Zabiti jsou pěkně dlouho. Co proboha se stalo? Jakási nehoda či úmyslné zavraždění? Eglovi vyhrkly slzy. Ta lítost ho proměnila v kámen. Stál tam bez pohnutí a smáčel se v žalu.
Náhlé zvuky, praskl kámen. Eglas slyšel příchod stráží. Jasné bylo, že být tu neměl. Co dělat on však nevěděl. Hlavní brána, kterou sem do skladu přijížděly dodávky s masem, byla zavřená. I cesta zpět znemožněná. Tou cestou šli sem Skrekové. Možnost snad jen dodávka. Eglas zkusil zadní dveře. Uspěl, štěstí stálo při něm. Vlezl dovnitř a schoval se mezi sudy. Teď smrad pocítil ještě větší. Ty těla se tu rozkládali snad už dobrý měsíc. Zanedlouho se Skrekové dostavili do skladu. Znát byla jejich opilost. Na nohou tu sotva stáli. Však nebyli tak na dně, aby nezahlédli cosi lesklého válejícího se na zemi blízko dodávky. Eglas si teď náhle všimnul, že ztratil svůj malý kovový klíček. Takový klíček měl každý Elefart. Byl to důkaz toho, že je to obyčejný otrocký lejno. Jeden ze Skreků ten klíček pozvednul a přečetl z něj číslo 17. Nějaké hovínko teď není v cele. Hned vyrazili oba dveře dodávky a vzali do rukou zbraně. Teď kousíček a bylo po něm. Neuposlechnutí rozkazu znamenalo okamžité odstřelení. Sic pro někoho by to bylo vysvobození, však pro Elefarty ne. Té smrti se báli maximálně. Skrek objevil Egla a chtěl začít střílet. Díky své opilosti však upadl na zem a ztratil vědomí. Druhý Skrek se řítil za ním. Včas nedovedl zastavit a zakopl o prvního Skreka. On však stačil stisknout spoušť. Pár kulek vyletělo a vysklilo přední sklo dodávky. Eglas rychle reagoval. Vzal prvnímu jeho zbraň a začal střílet po druhém, jenž byl ještě při vědomí. Brzy však už smáčen krví. Vypustil svou hříšnou duši. Pak Eglas smutně pohlédnul do sudu svého osudu. V něm ležel mladý Elefart. Jeho zrak tu stále hleděl do nebes a ještě dál. Eglas zavřel jemu víka a postavil se osudu. Nenechá se přece zabít. Tak bezmocný on přece nebyl. Ihned totiž pomstu schystá. Teď sevřel pevně v rukou zbraň. První Skrek se náhle probral. Tasil nůž a bodnul Egla do nohy. Ten v bolesti své vyskočil a nechtíc zmáčknul spoušť té zbraně. Krev tryskala na všechny strany. A to nejen Eglova. První Skrek též ztratil duši.
Eglas vyskočil z dodávky a svalil se na zem. Krev tekla potokem. Příliš brzká jeho slova. Pomsta totiž předběžná byla. Teď zraněn se tu válel v chladu. Toť nebyla fakt šťastná chvíle. Eglas ze své ztráty krve omdlel. Poslední, co ještě spatřil, byl čísi stín.