Před dvěma týdny jsem měl čtyřicáté narozeniny, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Myslel jsem si, že mi třeba manželka po snídani poblahopřeje a možná mě překvapí malým dárečkem, ale neřekla mi ani: "Ahoj miláčku!" Své naděje jsem vkládal do děti, ale ty snědly snídani, aniž by mi cokoli řekly. Když jsem odjížděl do práce, cítil jsem se opuštěný a nedoceněný. Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře, tak mi sekretářka popřála vše nejlepší a hned jsem se cítil lépe - alespoň někdo si na mě vzpomněl. Pracoval jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se zeptala: "Dnes je tak hezky den, vy máte narozeniny... Nepůjdeme na oběd?" Ochotně jsem souhlasil, nebo to byla nejmilejší věc, kterou jsem slyšel od rána. Šli jsme do skvěle restaurace, najedli se a v příjemné atmosféře vypili skleničku vína. Když jsme se vraceli, tak se sekretářka zeptala: "Musíme se vracet do kanceláře? Dnes je tak krásné!" "Nemusíme se vlastně vůbec vracet." "Nezajdeme ke mne?" Souhlasil jsem. U ní doma jsme si dali sklenku koňaku, dobře si popovídali a má sekretářka v nejlepším navrhla: "Máte něco proti tomu, abych se šla do ložnice převléci do něčeho pohodlnějšího?" "Jen běžte!" Moc rád jsem souhlasil. Odešla do ložnice a po pár minutách vyšla s narozeninovým dortem. Nesla ho spolu s mou manželkou a dětmi. Všichni zpívali narozeninovou písničku.



...seděl jsem na gauči...
...a na sobě jsem měl jen ponožky...